Když jsme konečně přišli na to, jak zprovoznit televizi (rozumějte, seděli jsme u toho 3 budoucí inženýři - nadlidský úkol), akorát začínal první díl osmé série The Big Bang Theory. Super. Pro neznalé osvětlím, jak taková epizoda vypadá. Začíná většinou tak dvěma minutama scén, následuje 30sekundová znělka seriálu, pak zbytek epizody. Celkem kolem 20 minut.
Pozitivní na sledování TV bylo, že to bylo na pěkně velké televizi z pohodlí gauče. Nechápu, jak se může tolik programů uživit, ale nakonec jsme CBS (stanici, která to vysílá) našli na krásné pozici #1206.
The Big Bang Theory. Hurá.
A teď trošku hatu. Hned po skončení intra naskočily reklamy. Byly naštěstí o něco kratší než u nás (ale pořád měly tak 4-5 minut), ale dát je hned po 3 minutách seriálu? Nechápal jsem, ale whatever. Koukalo se dál. Uběhlo 10 minut seriálu a tradá, další reklamní blok. Dvě reklamy za jednu 20minutovou epizodu? To je pěkně otravný. Ale to, vážení, ještě nebyl konec. Po ~19 minutách naskočily další reklamy. Po vydýchání zlosti a skončení reklam se odehrála 1 (slovy jedna) scéna a díl skončil.Schválně strčí reklamu před poslední ucelenější blok, aby vás donutili to prosedět a vidět zbývajících 20 vteřin. S-E-R-I-O-U-S-L-Y?!
Standard? Meh.
Asi nikoho nepřekvapuje, že v US používají imperiální jednotky (míle, yardy, palce, unce, libry, Fahrenheity). Jedné věci jsem moc nevěnoval pozornost, až mě dneska pěkně pozmrdila. Na Neuronové sítě mám vypracovat úkol, ten vytisknout a odevzdat na hodině. Protože v úkolu bylo nějaký počítání a zapisování matic, mimo jiné, řekl jsem si že opráším LaTeX a napsal to v něm (je to ideální nástroj pro typografii, píšou se v něm technické bakalářky a jiné práce). Uložím to jako pdf a hurá do knihovny to vytisknout.
Možná to má nějaký důvod, ale mě nenapadá jediný.
Všechno běží jak má, do chvíle kdy se na papír podívam. Na spodku stránky je jen půlka obrázku, druhá půlka je na druhé straně. To není zrovna pěkné, ale nechápu proč. A pak mě to trkne. Aby rozdílů nebylo málo, v US mají i jiný standardní formát kancelářského papíru, než zbytek světa (US Letter Size místo A4 používá USA a 5 zemí střední/jižní ameriky). Musím tedy nadefinovat jiný formát, ve kterém se má moje práce vytvořit. Není to až takový problém, museli by ale mít na strojích v knihovně nainstalován 'překladač' LaTeXu. Ten samozřejmě nemají. Takže musím domů, přepsat jedno slovo ve zdrojáku, vygenerovat nové pdf, a zase hurá zpátky do knihovny. Tentokrát to alespoň už vyšlo. phew.
Nebylo by to až tak hrozný drama, kdybych neměl na zejtra vytvořit a naučit se prezentaci. Na druhou stranu jsem teď napsal tenhle příspěvek. Nechápu se.
I don't even
Před týdnem jsme cestou do Walmartu se Šárkou potkali zraněného chudáka ptáka.
Š: "Jé, ten je nějaký postižený, nepomůžeme mu?"
M: "Jako jak?"
Š: "No, zašlápneme ho třeba..." ಠ_ಠ
Ujel mi autobus do Crossgate Mall, tak alespoň něco sesmolim. Deja vu? Minule to byl Michal, ale je to v podstatě to samé. Češi asi neumí být nikde včas :)
2. 9. 2014 - Den první - Walmart!
Sem toho moc nenapíšu, protože moje skupinka většinu aktivit zmeškala. (co že jsem to říkal o české dochvilnosti?) Ale abych si zas nekřivdil moc, stihli jsme oběd a pak check-in international studentů. Následovat měla prezidentská večeře, ale ta byla kvůli očekávanému špatnému počasí odsunuta na další den. (nutno dodat, že ten večer nebyl na obloze ani mráček a bylo tak 30°C...) Místo toho jsme se vydali do Walmartu. Amerika jak má bejt. Obří nákupní dům, něco jako Tesco u nás, ale asi tak ×3. Nakoupili jsme 30packy pivka a hned jsme byli spokojenější.
3. 9. 2014 - Den druhý - přednášky, campus tour, president's dinner
Další den začal kontinentální snídaní - bagely, muffiny, ovoce, džusy, you know the drill. Pak následovalo pár přednášek - social security number (něco jako rodné číslo, potřeba když chce člověk pracovat), Bank of America pro ty, kdo chtějí US účet. Pak jsme se vydali na oběd a po něm proběhla Campus Tour, kde nás seznámili s jednotlivýma kancelářema/budovama/místama.
Breakfast.
Už tady byl docela znát jiný přístup lidí - všichni byli vstřícní, krátce řekli čím se zabývají, pokecalo se. Všichni měli jedno společné - každý řekl, že je tady pro nás, ať se nebojíme s čímkoliv přijít, nebo klidně jenom chvíli poklábosit. Dostali jsme různé 'dary', pytlíky/tašky přes ramena, sportovní a hliníkovou lahev, trika, deodorant a kdovícoještě. O jednotlivých featurách na kampusu bude jiný post, sem by se to ani zdaleka nevešlo, je toho fakt dost.
Fancy stuff
Večer přišel hřeb večera (?). President's dinner. Aby nedošlo k mýlce, ne, Obama nepřijel. President je tu ekvivalent našeho rektora. Byla to opravdu fancy dinner jak má být. U vchodu nás uvítali čišníci, nabídli drink (limonádu :( ), chvíli jsme si procházeli baráček jak vystřižený z těch upper-class filmů. Dost stylové. Pak přišel čas na večeři, ta proběhla venku formou all-you-can-eat bufetu (jak jinak). Ke stolu si přisednul i sám President, tak jsme chvíli podebatovali - zajímavý člověk, velmi sophisticated (český ekvivalent mi zní divně, ale asi chápete co myslim). Pěkné uvítání na škole.
Večer byla sešlost international studentů v Symposium House, kde se trochu popilo a pobavilo, načež se pár lidí z české výpravy rozhodlo splnit jednu ze 7 challenges Unionu - pěkně do naha a oběhnout Nott Memorial. Publikum jásalo a aspoň jsme se trochu zchladili, sranda :)
4. 9. - Den třetí - dining, church, bowling
Dopoledne stejné jako předchozí den, jen jiná témata přednášek. Dozvěděli jsme se o bezpečnosti na kampusu (Union má vlastní bezpečnostní složky, hlídkují tu auta...), nějaké administrativní nezáživnosti a taky něco o našich meal plans.
Pro nastínění - máme 12x za týden možnost jít do all-you-can-eat restaurace/jídelny a dát si do nosu, k tomu dostaneme $350 na naši ID kartu, což můžeme utratit v jiných zařízeních, např. Dutch Hollow - menším bufetu (ale s čerstvým jídlem), v bookstoru (sortiment co se hodí v jednu ráno když má člověk fakt hlad), nebo je tu třeba i sUshi bar. (Ano, to U je velké schválně, U je tady logo. Ne, modla. Všechno je U.)
12× týdně, all-you-can-frickin'-eat
Další zaznamenáníhodná věc byla večerní cesta do kostela. Nebyl to kostel v pravém slova smyslu, ale nevím jak jinak church přeložit. Byla to prostě hala, kde se scházela lokální křesťanská komunita. Mám k tomu své výhrady a i sem jsem jel poněkud skeptický. Přišli jsme, napsali si na cedulku jméno a odkud jsme a sedli si ke stolu. Studenti se promíchali s místníma američanama (většinou ~40letí) a tak nějak si povídali. Pak přišla na řadu večeře - místní doma uvařili lokální jídla a všechno dali na stůl, takže jsme ochutnali co se tak jí. Bylo to jiné než evropské, ale celkem to šlo. Před jezením se, jak se sluší a patří, američané začli modlit. Trochu jsem sklopil hlavu a koukal kolem sebe. Zmatené pohledy nekřesťanů byly k nezaplacení :D
Po večeři se dělaly nějaké seznamovací aktivity, zjišťovaly se informace o lidech kolem stolu. Pro mě důležitá byla otázka Kdo má nejblíž narozeniny?, protože jsem to se svými 2 dny vyhrál. A tak mi celá hala se 170 lidmi (i když předběžně) zazpívala Happy birthday, american style! Nebudu lhát, bylo to hrozně dojemný. Tady jsme taky měli možnost se zaregistrovat do programu "host families". To znamená, že si člověka k sobě vezme nějaká rodina - např. s nimi může být na díkůvzdání, jít někam na výlet, něco. Od starších international studentů jsem slyšel, že je to fakt pěkný, takže jsem se taky upsal. Na konec jsme si zazpívali Take me home, country roads (veď mě dál, cesto má) a šli. U východu nám nabízeli bibli, tu jsem tedy zdvořile odmítl.
V Americe je všechno prostě velký
Je libo jednoho větráka?
Večer ale ještě neskončil, další aktivita na seznamu byl bowling. První věc, co člověka praští do očí je velikost. Vedle sebe tam bylo 40 drah, fakt obří hala. Nebyly ale nijak zvlášť luxusní - koule měly skoro všechny moc malé díry na prsty, sem tam kus odštíplej. Ale dalo se.
Hlavní věc byl fakt, že jsem poprvé viděl (a chutnal) americkej styl prznění piva - beer pitcher. Pro nezasvěcené - na baru vám prostě do 2l karafy natočí pivo a vy si ho s kelímkama odnesete ke stolu. Výhodný to je v tom, že nemusíte chodit pro další piva. Blbý je, že v karafě jsou stejně jenom 4 piva a hlavně - pěkně odstátý pivo, to je panečku kumšt. Mimochodem, druhou hru jsem měl 133 bodů a ještě dvě kola k dobru, ale museli jsme jít... #nasranost
Jako ostatně každý den se pokračovalo v Symposium House decentním popitím a socializováním.
5. 9. - Den čtvrtý - Schenectady tour, Target, birthday party
Ráno nás čekala přednáška od lokálních mobilních operátorů, ale k tomu vám nic nepovím, neb jsem vyspával kocovinu. (Pozn. Michal: Nabídli nám prakticky jenom neomezené /nepoužitelné/ tarify za $50+, takže si většina z nás zařídila předplacenku u h2owirelessnow.com. $0.10 za minutu mezinárodního hovoru je super. Nevýhoda je, H2O zpoplatňuje i příchozí volání a SMS, i tak to ale vychází docela levně.) Pak přišla na řadu tour po Schenectady. Tady je důležité zmínit jednu podstatnou věc - američani nejsou zvyklí nikam moc chodit. Sešli jsme se venku na rugbyovém hřišti, dostali mapku a nějaká paní povídala o městě. Pak se tam mělo i jet, ale naskytl se neřešitelný problém - autobus už byl někde pryč a náhradní nebyl. Co se dá dělat, tour zrušena, přece nepůjdeme pěšky!
Radnice Schenectady
They see me rollin'. They hatin'.
Pár z nás se domluvilo s Tariqem (student, co má na starosti international lidi) a vydali jsme se tam (za nechápavého pohledu paní "průvodkyně") pěšky. Šli jsme asi dva kilometry tam, dva zpátky :D
Večer se jelo do Mohawk Commons, obchodního centra. Hlavní budovou tu byl Target, což je jen jiný název pro obchod prakticky stejný jak Walmart. Už jsme byli trochu otrkaní, takže jako správní hulváti jsme si půjčili vozítko pro tlustý postižený američany a hráli si. Když už se zaměstnanci tvářili divně, vozítko jsme vrátili a jeli dom.
Večer byla (opět) sešlost v Symposium House, ale o půlnoci se k mému překvapení změnila v birthday party! Díky patří Šárce a všem, co se na tom podíleli! Mimo jiné jsem dostal placatku plnou slivky. Všichni dostali ochutnat a bylo dost zajímavý se dívat na reakce lidí. Asi jste čekali, že většina z nich nahodilo ten "co je to sakra za hnus" ksicht.
Glorious moustache gathering
Další zajímavá věc se mi ten den přihodila - nechal jsem ve společné kuchyni hliníkovou Union lahev, ale když jsem se po hodině vrátil, byla pryč. No, stává se. Napsal jsem na lístek vzkaz, že prosím, aby ji vrátili. Když jsem po další hodině přišel, nestačil jsem se divit. Někdo jí fakt vrátil. :O
6. 9. - Den pátý - Crossgates Commons, Karaoke
Poslední den orientation weeku. Jediná oficiální věc byla shuttle do Crossgates Commons nákupního centra. Obří komplex desítek obchodů, hlavně tedy hadry a podobné nesmysly, ale taky velký BestBuy - ráj každého geeka. Obzvlášť se mi líbil Google koutek, měli tu prakticky všechno na ozkoušení. Nexus 4/5/7/10, Chromecast, jiné mobily s pure Androidem, pěkné.
No co, mam rád Google
Večer už tentokrát nebyl v Symposiu, ale v mém Minerva House - jelo se "karaoke". V uvozovkách, protože lidi vybírali fakt podivné songy, co nikdo nezpíval (třeba Can't Touch This - jo, ty tři slova se daj, ale pak je to prostě rychlej rap a to lidi neznaj). Venku se rozbalila vodnice, tak se chillilo i tam. Takový líný večer na zakončení uspěchaného orientation weeku. Fitting.
V době než začala škola se toho ještě událo mnoho, přemnoho, ale to už patří do jiného postu. Tohle bylo o orientation weeku. Je toho hodně co napsat, nevím ale jak nastínit ten naprosto jiný systém, co tu na VŠ panuje. Pokusíme se o to v nějakém z dalších článků. Stay tuned...
Disclaimer: Tenhle příspěvek není moc o Americe, ale o hudbě. Pro mě zajímavé, pro jiné k ničemu. Chápu to, a proto vás varuju!
Bylo to krásné slunné pondělí 8. 9. 2014. Ráno jsem se vzbudil po 4.5 hodinách spánku, zašel na brunch (o jídle v nějakém dalším postu). Pak nás čekala přednáška o našem pojištění, tam se nám kravaťák snažil vysvětlit, že máme vlastně fakt dobrý pojištění (opět, v jiném postu). Po přednášce jsme si šli rozebrat den předtím vyprané prádlo. Pračka byla z půlky prázdná, ale i tak ve finále zbyly 3 páry ponožek a 2 nepárové, u kterých nikdo nevěděl, čí jsou. What kind of sorcery is this?!
The point being...?
Proč píšu o takovým nudným dnu? Protože ten den byl v Albany koncert A Day To Remember, Bring Me The Horizon a dalších dvou lokálnějších kapel. V Schenectady jsem teda (sám, tady sou samý bačkory a nikdo to neposlouchá!) nasednul na bus, zaplatil $2 (překvapivě rozumná cena) a 45 minut poseděl, než jsem vystoupil před budovou zvanou Armory.
Majestátní budova Armory, Albany, NY, USA
U okýnka jsem si šel vyzvednout on-line koupený lístek, slečna se koukla na občanku a užasle "From Czech Republic? Really? :O" - plusový body! Po nějaký hodině a půl čekání jsem se konečně dostal dovnitř, sekuriťák mi prohledal i peněženku a vyhodil aspirin :(
A takhle vypadá US lístek
Samotný koncert byl docela podobný tomu, co se děje u nás. V merch stánku jsem si koupil triko za $25, což je dobrý, jelikož u nás na koncertě podobné stálo 600,-. První dvě kapely mě nějak extra neoslovily, i když ta druhá měla pár zajímavých momentů.
BMTH
Jako třetí v řadě přišli angličtí Bring Me The Horizon. Nástup byl působivý, lightshow pěkná. Postupně se světlem vykreslilo logo Sempiternal a pak přiběhli. Ale už od půlky prvního songu bylo znát, že něco není dobře. Oli má prostě hlas v prdeli. Zpíval tak polovinu toho co by měl, chvílema mu pomáhal někdo z kapely, jindy nechal prostě lidi z publika (což vypadalo spíš tak, že bylo docela ticho - kolik z vás umí správnej scream/growl?). I tak to ale bylo super, atmosféra hutná. Co je ale třeba zmínit je fakt, že přítomní Američani moshovali jinym způsobem, než co jsem zatim zažil. Bylo to místy o držku :D Takže když jsem při Chelsea Smile už prostě nemohl, odpočal si trochu bokem a dostal loktem z otočky do čelisti, řekl jsem že už budu jako dirty casual jenom stát/skákat. (den poté, a pořád mě bolí huba, když jím něco většího :D)
ADTR
Poslední věc, a headliner večera, byli A Day To Remember z Floridy. Show jaksepatří, mělo to šťávu, bylo to vtipný a vůbec takový, jak to má bejt. Nebudu se dlouze rozepisovat, ale původně jsem šel hlavně vidět BMTH. ADTR mi vyrazili dech a musim říct, že jim to šlapalo líp.
Pozn. Blogger videa hrozným způsobem zmenšuje, bohužel to teda není zrovna HD...
Circle pit
Velkej, rychlej, pěknej circlepit! (vypněte zvuk, je to k ničemu)
Crowd... run?
Někdo crowdsurfuje. To je nuda, tohle je lepší! (opět, zvuk k ničemu)
Pivní povzdechnutí na konec
I když to suma sumárum bylo super, jedna věc byla fakt špatně. Pivo stálo $5-$6 (0.33l, samozřejmě), což by se dalo přežít, když má člověk žízeň. Jenže aby vám ho prodali, potřebujete pásku, že je vám 21. A tu můžete získat tak, že ukážete ID, a zaplatíte $4. Takže to jedno pivo ve finále stojí $10 a to fakt ne :D
Long story short, dneska se mi podařilo nestihnout školní autobus, který nás měl odvézt do nákupního centra, takže mám pár hodin času, než se ostatní vrátí a můžu s klidným svědomím napsat něco o cestě na Union.
Přípravy
První věc, kterou je potřeba vyřešit, jsou letenky. Nepříjemné na tom je, že jejich cena je docela slušná loterie. Obecná poučka kupovat co nejdřív se vůbec nemusí vyplatit, my jsme měli docela štěstí a koupili jsme zpáteční letenky od British Airways do NYC za 16 000, včetně jednoho přebukování v ceně. Přebukování není nutné kvůli tomu, že bychom nevěděli kdy pojedeme zpět domů, ale kvůli faktu, že aerolinky nenabízí možnost koupit si letenku na víc než 300 dnů dopředu. Tak dlouho jsme čekat nechtěli, chtěli jsme si být jistí, že seženeme letenky na rozumnou cenu a nakonec jsme je koupili asi 10 týdnů před odletem.
Tomáš a Vítek zvolili alternativní cestu, využili nabídku ČSA s přestupem v Bruselu.
Letadla ale rozumně létají jenom do NYC, my potřebovali ještě o kousek dál, do Schenectady. Z několika možností jsme zvolili vlak (Amtrak). Lístky je nutné koupit týden předem a platit online kreditní kartou (pozor, ne debetní!), po slevě na ISIC stály něco pod 40 dolarů.
British Airways nabízí 24 hodin před odletem online check-in, kde si člověk nakliká jaké chce sedadlo, kolik má zavazadel a ještě nějaké další drobnosti. Pokud tohle vaše aerolinka umí, rozhodně doporučuji těch pár minut tomu obětovat, na letiští se vám to vrátí.
S pivem v ruce a úsměvem na rtech. Jak jinak.
Letiště Václava Havla [T = 14:00 SEČ]
Příjemně mě překvapilo, že se odbavení otevřelo asi dvě a čtvrt hodiny před odletem. Přepážky pro náš let byly otevřené dvě, dost mi ale bylo divné, že fronta byla jen u jedné. Po chvilce zkoumání co se děje jsem zjistil, že ta bez fronty je pro pasažéry, kteří si naklikali online check-in. Sweet. Za 2 minuty byl kufr na páse. Ještě počkat na ostatní, rozloučit se s rodinou a vzhůru na výlet.
Po pasové kontrole jsme narazili na trafiku. Nevím, čí to byl nápad, ale nějak jsme se vzájemně přesvědčili, že ještě dáme poslední společné pivo v Čechách. Škoda, že jsme ho do sebe museli kopnout docela rychle, protože boarding už byl v tu dobu v plném proudu a nás čekala ještě bezpečnostní kontrola. Ta proběhla bez problémů a za několik ukamžiků už jsme letěli směr Heathrow.
Heathrow (Londýn) [T + 4]
Heathrow je velké letiště a my jsme potřebovali přestoupit z terminálu 3 na terminál 5 (mimochodem domovský terminál British Airways, takže tu jiná letadla, než BA nenajdete). Přestup sice trvá 90 minut a zahrnuje i další bezpečností kontrolu (mimochodem o něco přísnější, než tu v Praze...Majkovi vyhodili roztok na čočky, který v Praze prošel) a cestu autobusem i letištním metrem, ale všechno je velmi přehledně značené a pokud člověk rozumní aspoň elementární letištní angličtině (slova jako international flight, transfer…), tak nemá šanci se ztratit. Navíc nemusí tahat odbavené kufry, protože BA je přeloží do nového letadla sami.
Na trase Londýn - New York letájí velká dopravní letadla, která jsou o něco lépe vybavená, než ty menší, letájící po Evropě samotné: Každé sedadlo má vlastní “entertainment system”, každý pasažér dostane sluchátka, deku, kartáček na zuby s pastou, jedno hlavní jídlo na začátku letu, svačinu na konci a víceméně neomezené množství pití (mají docela široký výběr, od vody, přes džusy, čaje, až po pivo a víno). Vzhledem k časovému posunu a dalšímu cestování bych doporučil věnovat se hlavně spánku, 3-4 hodiny jdou docela dobře zmáknout (sedačky mají pohodlný ušáky, takže vám hlava nepadá na souseda).
Pozn. Martin M: Nebo si pusťte Frozen zároveň na všech třech monitorech, sesynchronizovat to je docela peklo a zabaví to :) Jo a Let It Go <3
Phoneception
JFK - New York [T + 15] / Brusel Airport
Na JFK se vyplatí co nejrychleji zmizet z letadla, protože na vás čeká imigrační úředník, před kterým se tvoří velké fronty. Vlastně 2 fronty. První, menší, je pro US citizens, druhá, větší, pro ty ostatní. Já byl zhruba někde v půlce a i tak jsem ve frotně byl skoro hodinu.
A jak takový imigrační úředník vypadá? Předně se houpe na židli, něco požvykuje a snaží se vypadat jako velkej pán. Když k němu přijdete, tak na vás 10 vteřin kouká a pak se vás začne vyptávat, co budete v Americe dělat, jak dlouho tam budete atd. Taky si vás fotí a chce otisky prstů a strašně mlátí do klávesnice. Já jsem jel do Ameriky na studenské vízum (J-1), takže chtěl kromě pasu vidět i můj DS-2019 (ten mi poslala Michelle z Unionu několik měsíců předem). Chvilku na to zíral, pak mi tam něco orazítkoval a kývnul, že můžu jít dál.
V tu chvilku už jsem si myslel, že jsem konečně v Americe. Prdlajz. Zastavil mě druhý úředník, hloupé bylo, že jsem moc netušil, co po mě vlastně chce a on sám mi to taky moc nechtěl říct, aby si zachoval image velkýho pána. Nakonec jsem tak nějak pochopil, že chce ten modrý formulář, který jsem už ukazoval tomu prvnímu a který říkal, co s sebou vezu. Mimochodem v formuláři asi není úplně potřeba uvádět celou pravdu, ale spíš to, co chce slyšet. Kdybych mu řekl, že mám v batohu nesnědenou svačinu z letadla, tak mi tam nejspíš začne šacovat celý kufr, jestli toho nevezu víc. No nic, každopádně zase něco orazítkoval a začal na mě zírat. Po druhé v jedné minutě po mě něco chtěl, ale neobtěžoval se mi říct co… Naštěstí jsem po chvilce pochopil, že teď už je to konečně to vytoužené “zmiz”, že už si můžu jít hledat kufr a hlavně...že už jsem v Americe!
Druhá parta přestupovala v Bruselu, zajímavé je, že imigrační kontrolou prošli už v Bruselu a v New Yorku je tím pádem už nikdo nezdržoval (vyjma Tomášovo ztraceného zavazadla). Ušetřený čas bohužel strávili marným čekáním na Tomášovo zavazadlo, které si, jak jsme se později dozvěděli, dalo okružní let přes Atlantu. Museli tedy na přepážce Delta Airlines zjistit co se se zavazadlem stalo a nechat tam adresu do školy, kam aerolinka následně tašku doručila.
New York City [T + 17]
První dojem: Sakra, tady je vedro.
Druhý dojem: Kde je Air-Train?
Ianhattan Center. Protože Martin neumí pořádně fotit
Z letiště jsme se potřebovali dostat na vlakové nádraží, Penn Station, odkud nám ráno jel vlak do Schenectady. JFK a systém New Yorkského metra spojuje právě “vzdušný vlak”, který stojí 5 dolarů a platí se až po výstupu. Pro zaplacení je potřeba “MetroCard”, kterou se platí i metro. Kartu vydavájí automaty, ideální je hned na kartu nabít 7.5 dolarů, protože záhy je potřeba platit i metro.
Do metra se vchází přes turnikety, přičemž je úplně jedno, jak daleko se jede. To nás až tak netrápilo, protože jsme museli jet přes půl města, asi hodinu, naštěstí bez přestupu.
Poznatky z nočního metra:
Jezdí nonstop.
Má špatně vyřešenou (možná neřešenou?) vzduchotechniku, je tam větší vedro, než na povrchu.
V kolejích se válí odpadky.
Vlaky jsou překlimatizovaný (jako vlastně všechno v Americe).
Vlaky na sobě mají americkou vlajku.
Eskalátory tam skoro nejsou.
Jezdí v něm pochybné existence.
Pokud do NYC jedete natěšení na ty krásné scenérie ze Sexu ve městě, nejezděte metrem
Po výlezu z metra jsme našli obchod, koupili vodu (mimochodem vůbec tam neměli ceny, wtf?) a zamířili na Penn Station.
Penn Station [T + 19]
Tady bylo před námi asi 6 hodin čekání, které jsme si původně chtěli zkrátit uschováním zavazadel do nějaké úschovny a procházkou po Manhattanu, to se nám ale moc nepodařilo. Místo toho měl Majk tak trošku první oplétačku s policíí. V Americe se totiž všichni dost bojí bombových útoků, takže když jsme se ptali, kde si můžeme odložit zavazadla, hned jsme byli potenciální teroristi. Nakonec jsme si sedli na lavičku vedle policejní stanice, abychom si byli jistější, že nás přes noc nikdo neokrade.
Naneštěstí Amtrak má docela striktní oficiální pravidla na zavazadla, navíc ráno bylo všude hromada lidí, takže jsme jednu chvíli měli docela strach, jestli se tam vůbec vejdeme. Oficiálně může každý mít na palubě max. 2 zavazadla s nějakým rozměrovým omezením. Skoro každý z nás měl zavazadla 3 a do rozměrů se to největší nevešlo. Všude visely nápisy "omezení 2 zavazadel na osobu je striktně kontrolováno!" Vedro a tlačenice u vlaku nám na optimismu taky moc nepřidaly. Ale když jsme konečně přišli na řadu, pustili nás bez problémů. Vlezli jsme do našeho vagonu, byli jsme tam byli skoro sami a všechno se v pohodě vešlo. Průvodčí si zapsal, kam jedeme, aby nás chvilku před Schenectady mohl upozornit, že máme vystoupit. Navíc Amtrak je klimatizován, má wifi zdarma, elektrické zásuvky a sedačky, na kterých se dá dobře spát. Pro ajťáky ráj.
Vítek s Tomášem byli v přesně opačné situaci, jelikož si sebevědomě koupili jízdenky na vlak odjíždějící 2,5 hodiny po dosednutí letadla na americkou půdu, což se jim ze začátku zdálo jako dostatek času, ale díky problému se zavazadlem tento vlak nestihli. Naštěstí se jim podařilo zrušit jízdenky online a nezbyla jim jiná možnost, než jet dalším vlakem v 5:30, který jel pouze do Albany. V Albany kluci museli najít autobusový terminál odkud se městskou hromadnou dopravou dostali za 2 dolary do Schenectady, odkud si dali pěší tůru nočním městem do kampusu.
Schenectady [T + 28]
A teď přichází ta nejlepší část. Vystoupili jsme z vlaku a než jsme se stačili rozkoukat, tak se nás 2 studenti ptali, jestli jsme ti z Prahy, kteří jedou na Union. Naložili nás do shuttle (školní mikrobus), zařídili nám klíče od pokojů, dovezli nás až před dveře a ukázali nám naše postele.
