Harvard, bejbe

Boston, město Harvardu a MIT. A plýtvání čaje.

 

První den

 

Ráno jsme se sešli u Michala doma. Michal měl zpoždění a Martin hrál na klavír. To bude poklidný výlet, říkala jsem si. Načež mi u auta hoši řekli, že bez pasu mi v Bostonu neprodají ani pivo a já pas neměla, takže jsem musela fičet zpátky do svojeho domu pro pas. Teda oni to jako kluci řešili večer předtím na facebooku, ale já jsem nedávala pozor. Takže jsme vyrazili tak o půl hodiny později, než jsme měli, a vzhledem k tomu, že Martin zapomněl koupit takový tunning rádia, aby mohl pouštět Madonnu nebo co, prostě nebyla hudba, využila jsem bleskově situace a pustila on repeat I'M GONNA WALK 500 MILES z mobilu a přiložila mobil chlapcům, sedícím vepředu, k uším. Mezitím jsem si na zadních sedadlech zařídila hospodářství ze všech těch baťohů s jídlem, co mi tam kluci naházeli a spokojeně si užívala road trip.

První den jsme byli na MIT a Harvardu a bylo to báječné, ve všech kolemjdoucích jsem viděla Marca Zuckerberga a Richarda Feynmana.

 MIT ♥ Panečku to byl kampus.

 Výhled z kampusu MIT na Boston mizící v nebesích..

 Hoši vypadají zainteresovaně, Faradayův pavilon byl krásný, o tom žádná, ale beztak z něho vycházela nějaká kóča.

 Přísahám bohu, přistála tam Tardis.
Teda aspoň slečna průvodkyně, studentka třetího ročníku, tvrdila, že občas tam tu Tardis hodí, případně R2D2, aby byla sranda... Já na tu školu fakt chcu jít :D

 Tady jsme s Martinem nadšení na MIT, nebýt těch ČVUT mikin, tak sme tam úplně zapadli...

A tady jsme všichni. Hrdě reprezentujíc naši školičku se nepokrytě radujem z návštěvy konkurenčního institutu :D Teda vlastně moc nadšeně nevypadáme....to jenom kvůli té fotce, aby to nevypadalo blbě, ale nadšení jsme byli :D

Takové tam mají pěkné kostelíky.

 A vůbec, Boston byl zatím asi nejhezčí město, kde jsem byla.

  
Já ze začátku fotila nadšeně všechno, na čem bylo napsané Harvard, aj autobusové zastávky, ale on je tam Harvard napsaný všude, tak mě to pak přestalo bavit.

 Tož, snažíme se.

Hoši šli na Harvardu do science centra...vyzkoušet, jeslti se tam dají taky tak snadno hacknout tiskárny jak na Unionu :D

Měli to tam zabugované aj bez naší pomoci. #HarvardScienceCenter

 Michal si tu četl v nějaké strašně důležité knize... 

 Ano, v těchto análech.

Tady jsme dělali neplechu na Harvardu...

Harvard Law School...hoši kráčí s respektem. Možná :D Ve mně osobně zatím americké školství moc respektu nevzbudilo.

 Na Harvardu mají upgradované veverky s laserovýma očima. Obávám se, že Boston napadli Cybermeni, ještěže můj Ríša je pěkně doma ve Schenectady :D

 Harvardský Strahov. Tady bydlel Marc Zuckerberg. Teda možná.

 Hned naproti Harvardu je hřbitov. Nechcu v tom hledat žádné spojitosti.

 

 Toto mě velice potěšilo. Kostelík a jakou tam má pěknou vlaječku! Dobré, že?

 Asgard, bejbe. Tam bydlí Thor. A Loki.

Druhý den

První pivo, lágra, jsem měla druhý den po příjezdu ráno k snídani, protože večer už jsem byla moc unavená, abych si ho dala před spaním. Další piva jsem měli na exkurzi v pivovaru Samuela Adamse, která byla zdarma a léli tam do nás piva všech chutí a barev a učili nás, jak ho správně degustovat. Já jsem vypila všechno, co mi dali, a ještě si šla přidat. 

 Exkurze v pivovaru! Třída 7C :D

  
No jo, měli nás tam. Dokonce pan průvodčí prokázal svou znalost, a když jsme mu řekli, že jsme z Čech, tak hned zareagoval: Pilsner, right? 

 A tady jsme všeci před pivovarem.

Nedostatek spánku, jídla a brzký ranní začátek vyústil v to, že jsem po cestě zpátky do města zpívala " and I'm gonna walk 500 miles..." se staženým okénkem a náležitě si užívala road trip. Tímto jsem nepřímo naprášila melkamara, že po exkurzi v pivovaru řídil, skandál! Ale on neměl pivo k snídani, ani si nešel v pivovaru přidat, takže pohodex. Pak jsme šli za 23 dolarů do přírodovědeckého muzea zčekovat matematickou a počítačovou sekci, které byly zavřené.

 Tak jsme šli aspoň na elektrickou show, kde si pán ve Faradayově kleci celkem zahrával. Dělal, že vystrčí ruku ven a tak, no já ani nedutala.

 Pak tam hráli pomocí hromů a blesků nějaké rockové klasiky...

 Šmudlíček byl nadšen.

Wohoo, Šářec v raketě!

Tady se dohadujem o velení. Vyhrála jsem, protože jsem přirozený kapitán.

 Mám aj svoju Tardis a vůbec.

Ze zavřených počítačových sekcí jsme si nic nedělali, neztráceli jsme spirit a zašli do vyhlášené hospody kousek od Harvardu, kam za svých mladých let chodil i zuckemar (Marc Zuckerberg). Nebo tohle jsem se aspoň snažila klukům vsugerovat, protože to byla vzrušující představa. V této hospodě, kde ječely college girls na šteklách a v minisukních a fotily si selfie se svýma spolužákama opálenýma, jsme si dali vařenou večeři, tedy pivo. Nešťastný fakt..teda jeden z nešťastných faktů na Americe je, že i to točené pivo lejou do kelímků a je to bez pěny. Každopádně Michal našel báječné využití pro tyto kelímky a postavil si z nich OSI model, všech 7 vrstev, a pak mě tam s Martinem dřenili, ať je pěkně vyjmenuju, že když dělám v červnu ty státnice, tak bych to měla vědět. Povodila jsem si to na špagetě a vyrazili jsme do večerky (něco jak naše tesco) pro six pack na cestu dom. Usedli jsme v přístavu u moře na schody, kochali se noční skylinou a radostně porušovali zákon, pač v Americe se venku pit nesmí, žejo.
Free country my ass.
Michal tomu pak nasadil korunu, když vystoupal na molo a nachcal do moře. Pěšky cestou zpátky na byt jsme dopíjeli poslední pivo a hrozně jsme judgovali (nevím, kdy tenhle výraz vzniknul, asi hned na začátku, když nám američani dávali opovrhující pohledy za to, že jsme pili pivo, aniž bychom se zúčastnili beerpongu nebo tak něco, kažopdáně nám ten jejich "judging" přišel vtipný, tak z toho vzniklo počeštěné slovo. [džadžovat]) mladé studenty, hlavně teda studentky v šatečkách s korunkama ve vlasech (bylo tak pět stupňů, my klepali kosu jak blázen a ony...) jak stojí nehoráznou, ale opravdu nehoráznou frontu do nějakého fancy klubu, kam je pouštěl nabušený černoch. Prostě přirovnání fronta jak na banány nabyla zpátky svého starého rozměru. Odhadli jsme to čekání zhruba na hodinu,spíš víc. Černoch se zdál být neoblomný. Stáli jsme na protější straně ulice a nahlas odsuzovali tento pomatený systém, když si chce někdo dát pivo a musí stát ve frontě před hospodou jak jantar.

 Tady jsme pili to pivo nelegálně na veřejnosti. Skandál.

Třetí den

Poslední den jsme vyrazili na peší tůru po Bostonu, která byla asi zhruba 6km, pohodex, nicméně děvčice, u kterých jsme bydleli z toho měly husí kůži a doporučovaly nám půjčit si auto. No už vidím, jak bychom se autem dostali na křižníka Potěmkina... Američani, ti by jeli autem aj na záchod.

Tyjo, ale trvalo to, než jsem je zchoreografovala do této pozice.

 Panorámata.

 Awww

 
Aww2

 Hnusohnus.

Parník jak si to fičel :D

Martin byl na bitevní lodi u děla a úplně si myslel :D

Křižník Potěmkin... (jiné jméno bitevní lodi neznám)

Já s Martinem u Křižníka Potěmkina. Předstírám nadšení...jsem pacifista. S třičkem Hvězdné války. 

 Balerína ♥

 Náš fabulous moment. Teda spíš můj, Martin to trochu nestihl, ale taky je rozkošný, no :D

Toto je nejlepší fotka celého výletu. Těsně před odjezdem, na konci naší několikakilometrové tůry, ze které američanům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, jsme našli bezvadné felící místo na kopci na trávě a Martin měl takovou radost, že si ani nesundal můj Tardis baťůžek a rozhodl se proběhnout. Měla jsem tu čest zachytit ho v akci.

Czech Night, aneb jak jsme američany učili pít pivo

[Martin Melka]

Tenhle článeček bude náš Tardis. Podíváme se do minulosti! Tak se připoutejte a kochejte.

Všechno to začalo už začátkem září, když jsme přijeli. Plní energie a optimismu jsme chtěli trochu zkulturnit místní studenty a udělat nějakou informativní session s jídlem, pivem a Českem. Přechod z fáze "jo, to někdy uděláme" do "jdeme to domluvit a bude to tenhle den" trval docela dlouho. Asi tak měsíc a půl. Ano, jsme líní. V půlce října jsme to tedy začali obíhávat. Nevěděli jsme za kým jít, kde vzít peníze, jaký jsou pravidla, kde a kdy to udělat, prostě nic. A i když se lidi snažili bejt milý, lezlo to z nich jak z chlupatý deky a bylo to o nervy. Ale pěkně od začátku.

Naprosto oficiální poster s Jardou, co víc si přát

Plán byl jasnej. Seženeme Plzeň a ono se to pak nějak podá. Ale došlo nám, že tady, v zemi svobodných, by tohle neprošlo, protože ALKOHOL JE ZLO! Museli jsme to teda trochu zabalit do hezčího kabátku. Rozhodli jsme se uvařit guláš s houskovým, vepřo-knedlo-zelo s bramborovým, jahodový knedlíky a bramboráky. K tomu připravit nějaký video a infoplakáty o Čechách a je to. Teď můžeme říct, že je to česká tradiční kultura a k tomuhle jídlu se prostě pije pivo, takže bez něj to nepůjde. Taky byl čas se rozhodnout kdy to udělat, a docela pěkně to vyšlo na 17. 11. - další věc důležitá pro Čechy, která se dá propagovat.

Čekal jsem, že ten hrnec bude skoro plnej. Nebyla ho ani půlka. I mistr kuchař to někdy podělá...

Jako první jsme zašli do Kanceláře mezinárodních záležitostí. Tam s náma pokecal vstřícnej hispánec Jason, ale co nám sdělil bylo mrzuté. Může nás zasponzorovat asi $50, ale myslí si, že s pivem bude problém, to asi neprojde. O bože, bez piva to dělat nechceme, co by to bylo za kulturu?

Další zastávka byla Kancelář Minerva (kde Minerva je speciální typ koleje kde bydlíme). Mezinárodní referentka nás odkázala na šéfa Thomase, ten ale byl hodně málokdy k zastižení, takže jsme se v kanclu stavěli celkem asi šestkrát, ale potkali ho tam jenom dvakrát. Ufff... Ten byl ale k otázce piva nakloněnější a i finance vypadaly slibnějš. Přesto nám v cestě stála další překážka. Za peníze z Minervy se nesmí kupovat alkohol. Nějaký eventy občas mívají alkohol a organizátoři to "oficiálně" dělají tak, že se domluví s jedním z fratů (bratrstev), zaplatí jim za "hostování" události a frat už alkohol kupovat může. Tohle je ale dost komplikovaný pro pár piv, ne.

Po pár diskuzích z chlápka vypadne, že oficiálně nám ty peníze na pivo dát nemůže, ale... *mrk*. Takže ve finále se to ochcalo tak, že jsme si piva koupili za svý peníze, který nám následně proplatili jako dosti obecné "na jídlo a pití pro Czech Night". Bože.

Se schváleným rozpočtem byl čas na nákupy, všechny možný věci co jsou potřeba na naše vaření. Menší problém - v USA znají prostě "mouku", žádný dělení. Takže to co se tu prodává je nejblíž naší hladký. Na knedlíky je potřeba (polo)hrubá, ale nedá se nic dělat, budeme experimentovat. Občas se guláš dá zahustit chlebem, když je nejhůř. Co myslíte, mají tu klasickej chleba? Nope. Tady se jede něco podobnýho našemu toustovýmu. Má to sice víc variací, ale základ je stejnej - je to docela sladkej chleba, žádná kůrka, kvásek, nic. Naprosto nevhodný. (Nečekal jsem jak může člověku taková nudná věc jako chleba tak chybět. Chleba a koleno. Chleba a klobása. Chleba a tatarák. Je mi smutno :D)

Tip: když utvoříte těsto na bramboráky, přikryjte ho. Nebo dopadne takhle.

Další problém byl s nádobím. Každá Minerva má docela moderní kuchyň, rozhodně by nevadilo takovou mít doma. Ale je prázdná. Není v ní skoro žádný použitelný nádobí. V příborníku se válí třicet nožů, ale ani jediná vidlička nebo nůž. Talíře? Hah. Pánve nebo hrnce kde by se dalo vařit víc než pro dva lidi? Ani náhodou. Takže jsme museli jeden hrnec koupit, a pár dalších různě popůjčovat.

Na knedlíky jedinej a naprosto nevhodnej hrnec. Oni stejně neví jak to má vypadat, tak je to jedno.

Co se dalo jsme připravili předem - těsto na bramboráky, guláš. V den D se dodělalo co se dalo. Většina věcí se kupodivu docela stihla, ale problém byl v guláši. Po něm byla největší poptávka, ale knedlíky se nestíhaly. Začal jsem je vařit lehce před začátkem akce, ale protože tu mají jenom směšně malý hrnce, daly se vařit jenom po jednom, a to ještě jenom když byl zatočenej, aby se vešel. Takže se naservírovalo 5 miniporcí a pak 10 minut čekalo. Naštěstí ale bylo pivo, takže lidi to tak nějak přežili. Největší překvapení ale bylo, že místo pár lidí, třeba 30, co jsme čekali, byl celej velkej pokoj k prasknutí. Původně jsme plánovali tak dvě piva na osobu, ouředníci Unionu se tvářili kysele, že to je moc, ale nakonec bylo tolik lidí, že průměr se pohyboval někde kolem jednoho na člověka. A to je málo. Chaos, bordel, ale full house!

Názornej příklad toho, jak Plzeň zlepšuje náladu!

Reakce byly pozitivní. Lidi chválili, smalltalk pokec, i když pro nás to byl shon, když jsme pořád vařili a rozdávali. 15minutový video shrnující českou kulturu nikoho moc nezajímalo, plakáty si pár lidí možná i přečetlo. Jsme ale v USA a tady se láká na jídlo. Takže to když se snědlo a pivo dopilo (až na pár balíků, který jsme si schovali pro sebe bokem, žeano), lidi se rozešli a za hodinu byl klid. Jen pár věrných zbylo, takže jsme s nima douklidili kuchyň a podívali se na Pelíšky s anglickýma titulkama (který byly otřesný). A tak jsme zakončili 17. listopad daleko, daleko od dědiny.



A jako bonus na konec plakáty, co jsme měli rozlepený po místnosti. Za veškerou grafiku díky Šárce!