čtvrtek 23. dubna 2015

Czech Night, aneb jak jsme američany učili pít pivo

[Martin Melka]


Tenhle článeček bude náš Tardis. Podíváme se do minulosti! Tak se připoutejte a kochejte.

Všechno to začalo už začátkem září, když jsme přijeli. Plní energie a optimismu jsme chtěli trochu zkulturnit místní studenty a udělat nějakou informativní session s jídlem, pivem a Českem. Přechod z fáze "jo, to někdy uděláme" do "jdeme to domluvit a bude to tenhle den" trval docela dlouho. Asi tak měsíc a půl. Ano, jsme líní. V půlce října jsme to tedy začali obíhávat. Nevěděli jsme za kým jít, kde vzít peníze, jaký jsou pravidla, kde a kdy to udělat, prostě nic. A i když se lidi snažili bejt milý, lezlo to z nich jak z chlupatý deky a bylo to o nervy. Ale pěkně od začátku.

Naprosto oficiální poster s Jardou, co víc si přát
Plán byl jasnej. Seženeme Plzeň a ono se to pak nějak podá. Ale došlo nám, že tady, v zemi svobodných, by tohle neprošlo, protože ALKOHOL JE ZLO! Museli jsme to teda trochu zabalit do hezčího kabátku. Rozhodli jsme se uvařit guláš s houskovým, vepřo-knedlo-zelo s bramborovým, jahodový knedlíky a bramboráky. K tomu připravit nějaký video a infoplakáty o Čechách a je to. Teď můžeme říct, že je to česká tradiční kultura a k tomuhle jídlu se prostě pije pivo, takže bez něj to nepůjde. Taky byl čas se rozhodnout kdy to udělat, a docela pěkně to vyšlo na 17. 11. - další věc důležitá pro Čechy, která se dá propagovat.

Čekal jsem, že ten hrnec bude skoro plnej. Nebyla ho ani půlka. I mistr kuchař to někdy podělá...

Jako první jsme zašli do Kanceláře mezinárodních záležitostí. Tam s náma pokecal vstřícnej hispánec Jason, ale co nám sdělil bylo mrzuté. Může nás zasponzorovat asi $50, ale myslí si, že s pivem bude problém, to asi neprojde. O bože, bez piva to dělat nechceme, co by to bylo za kulturu?

Další zastávka byla Kancelář Minerva (kde Minerva je speciální typ koleje kde bydlíme). Mezinárodní referentka nás odkázala na šéfa Thomase, ten ale byl hodně málokdy k zastižení, takže jsme se v kanclu stavěli celkem asi šestkrát, ale potkali ho tam jenom dvakrát. Ufff... Ten byl ale k otázce piva nakloněnější a i finance vypadaly slibnějš. Přesto nám v cestě stála další překážka. Za peníze z Minervy se nesmí kupovat alkohol. Nějaký eventy občas mívají alkohol a organizátoři to "oficiálně" dělají tak, že se domluví s jedním z fratů (bratrstev), zaplatí jim za "hostování" události a frat už alkohol kupovat může. Tohle je ale dost komplikovaný pro pár piv, ne.



Po pár diskuzích z chlápka vypadne, že oficiálně nám ty peníze na pivo dát nemůže, ale... *mrk*. Takže ve finále se to ochcalo tak, že jsme si piva koupili za svý peníze, který nám následně proplatili jako dosti obecné "na jídlo a pití pro Czech Night". Bože.

Se schváleným rozpočtem byl čas na nákupy, všechny možný věci co jsou potřeba na naše vaření. Menší problém - v USA znají prostě "mouku", žádný dělení. Takže to co se tu prodává je nejblíž naší hladký. Na knedlíky je potřeba (polo)hrubá, ale nedá se nic dělat, budeme experimentovat. Občas se guláš dá zahustit chlebem, když je nejhůř. Co myslíte, mají tu klasickej chleba? Nope. Tady se jede něco podobnýho našemu toustovýmu. Má to sice víc variací, ale základ je stejnej - je to docela sladkej chleba, žádná kůrka, kvásek, nic. Naprosto nevhodný. (Nečekal jsem jak může člověku taková nudná věc jako chleba tak chybět. Chleba a koleno. Chleba a klobása. Chleba a tatarák. Je mi smutno :D)

Tip: když utvoříte těsto na bramboráky, přikryjte ho. Nebo dopadne takhle.



Další problém byl s nádobím. Každá Minerva má docela moderní kuchyň, rozhodně by nevadilo takovou mít doma. Ale je prázdná. Není v ní skoro žádný použitelný nádobí. V příborníku se válí třicet nožů, ale ani jediná vidlička nebo nůž. Talíře? Hah. Pánve nebo hrnce kde by se dalo vařit víc než pro dva lidi? Ani náhodou. Takže jsme museli jeden hrnec koupit, a pár dalších různě popůjčovat.

Na knedlíky jedinej a naprosto nevhodnej hrnec. Oni stejně neví jak to má vypadat, tak je to jedno.

Co se dalo jsme připravili předem - těsto na bramboráky, guláš. V den D se dodělalo co se dalo. Většina věcí se kupodivu docela stihla, ale problém byl v guláši. Po něm byla největší poptávka, ale knedlíky se nestíhaly. Začal jsem je vařit lehce před začátkem akce, ale protože tu mají jenom směšně malý hrnce, daly se vařit jenom po jednom, a to ještě jenom když byl zatočenej, aby se vešel. Takže se naservírovalo 5 miniporcí a pak 10 minut čekalo. Naštěstí ale bylo pivo, takže lidi to tak nějak přežili. Největší překvapení ale bylo, že místo pár lidí, třeba 30, co jsme čekali, byl celej velkej pokoj k prasknutí. Původně jsme plánovali tak dvě piva na osobu, ouředníci Unionu se tvářili kysele, že to je moc, ale nakonec bylo tolik lidí, že průměr se pohyboval někde kolem jednoho na člověka. A to je málo. Chaos, bordel, ale full house!

Názornej příklad toho, jak Plzeň zlepšuje náladu!

Reakce byly pozitivní. Lidi chválili, smalltalk pokec, i když pro nás to byl shon, když jsme pořád vařili a rozdávali. 15minutový video shrnující českou kulturu nikoho moc nezajímalo, plakáty si pár lidí možná i přečetlo. Jsme ale v USA a tady se láká na jídlo. Takže to když se snědlo a pivo dopilo (až na pár balíků, který jsme si schovali pro sebe bokem, žeano), lidi se rozešli a za hodinu byl klid. Jen pár věrných zbylo, takže jsme s nima douklidili kuchyň a podívali se na Pelíšky s anglickýma titulkama (který byly otřesný). A tak jsme zakončili 17. listopad daleko, daleko od dědiny.



A jako bonus na konec plakáty, co jsme měli rozlepený po místnosti. Za veškerou grafiku díky Šárce!