čtvrtek 26. února 2015

Černá skříňka #5 - Belize, Mexico, USA

[ Martin Melka ]


Je to tak, zastávka v Belize byla kraťoučká, v USA jsme cestovali taky jenom chvíli, takže si to dáme i s Mexicem pěkně na jeden zátah. Tenhle díl je teda poslední. Bylo by lepší kdyby byl devátej, aby to bylo symboličtější, ale představte si, že je to v šestkový soustavě. Bez dalšího odkládání, tady je poslední část naší štreky.

Belize

Rozloha: 22 966 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Doyle's Delight 1 124 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 312 971 (ČR 10 521 646)
Měna: Belizský dolar (1 BZD = 0.5 USD = 12.10 CZK) 


Belize je malá zemička pod Mexikem, vpravo od Guatemaly. Jako jediná ze středoamerických zemí to byla britská kolonie, takže se tu mluví oficiálně anglicky. Jejich měna je pevně svázaná s americkým dolarem v poměru 2:1, takže ať se děje co se děje, vždycky za jeden americkej dolar dostanete dva belizský. Proč teda rovnou nemít americký dolary jako měnu? Protože to by bylo moc jednoduchý a nedali by se na tom ochcávat turisti. On totiž belizskej dolar má stejnou značku jak americkej, takže se občas stane, že něco stojí dvakrát tolik než by si myslel (protože místo v belizskejch cenu uvedou v americkejch, ale jaksi to nezmíní) Nebyl jsem na Jamajce, ale tohle je pro mě zatím nejvíc rastafariánská země. Černočerný černoši (no racism), dredy, víte o co jde.

23.12. - Caye Caulker, Belize

Ráno "private shuttle" - spolu s dalšíma lidma, samozřejmě. Cestou nastupujou, vystupujou; nevim jakej je teda rozdíl mezi soukromou dodávkou a busem. No, fuck it. Po 2.5 hodinách hranice, jdem přes most a platíme $2.5 za opuštění Guatemaly. Whatever, to ještě neni tak hrozný. Na belizskej straně se mluví ANGLICKY. Anoooo, konečně něčemu taky rozumim.

Anglický cedule. Vypadá to jako maličkost, ale mé srdce zaplesalo.


Přímo na hranice nejezdí busy, museli jsme vzít taxíka. Prej za $7.5 za všechny nás hodí na zastávku autobusu. Ok. Jedeme do města poblíž, vystoupíme a oni chtějí $15. Prej protože se musely vzít dvě auta. Hej nekecej, to snad bylo jasný když si s váma SEDM lidí domlouvá taxíka, že budete muset vzít DVA osobáky. A všichni jsme při domlouvání byli pohromadě, takže moc dobře věděli že to tak bude. Dohadujeme se, platit nechceme. Přijel autobus, tak si prostě jdem sednout dovnitř. Revizorka trochu zmateně kouká a že támhleti tvrdí, že jsme jim nezaplatili. Jo, jsme ochotný zaplatit $7.5, ale ne dvakrát tolik. Nakonec přijíždí policajti, povídaj si s náma, pak s taxikářema, usmívají se, všechno v chillu a pak "no, taxikáři maj pravdu, zaplaťte". Oukej. Těžko se o tomhle hádat s policajtama, takže platíme. První dojem z Belize pěknej!

V Belize City divnej chlápek nabízí dovézt nás zadarmo do přístavu na loď na ostrov. Takže ok, tam jsme chtěli. Nakonec jdeme pěšky asi 3 km do onoho přístavu, což bylo původně v plánu, jenom teď s náma byl tenhle podivín. Dík, fakt jsi nám pomoh! Když jsme přišli do přístavu, i lidi co s nim pracujou se mu tak trochu vysmáli, asi známá firma. Za $13.5 zpáteční loď, docela rozumná cena. Hodinová jízda rychlou sportovní lodí a jsme na ostrově.

Palmy, mola a průzračný moře. Klišé nebo ne, je to idylka


Rastafarián nás nabízí dovést k hostelu, trochu obezřetně přijímáme, protože je jasný že to není žádnej samaritán. Všechno je vesměs plný, nakonec jsme skončili v Bella's backpackers - mají jenom dvě místa na postelích - BZD25 za postel; jinak můžem spát na zemi nebo dát hamaky kamkoliv kde najdem rozumnej plac, to á BZD15. Nejsme vybíraví, tohle je panečku deal.

*západ slunce*


Rychlej check-in a jdeme na molo/pláž/koupák The Split (průplav mezi tímhle a vedlejším ostrovem) na fotku v santa čepicích a s rumama. Lidi se s náma fotí! Ach, 5 minut slávy. Potom chvíle cachtání, večeře v Panda China, hovězí Chow Mein za BZD8. Našim číňanům v bistrech občas neni rozumět, ale tohle bylo naprosto nesrozumitelný. A to si myslim že anglicky rozumim kdeco.

Santovská sausage party!


24. 12. Váááánoce, Belize

Ráno jsem zjistil, že jsem spal na přetočený hamace. Fuck, proto to bylo tak nepohodlný a ... točivý. No nic, vstáváme, jdeme pro mlíko, cereálie a chillíme. Vedle hamak se jen tak sluní krokodýl, nic neobvyklýho.


Prostě krokodýl. Pár metrů od hamak. Koho by to napadlo.


Přes den jsme líný, neděláme nic, dyť jsou vánoce. Jdeme na "pláž", na oběd opět čína od nesrozumitelný asiatky. A pak zase na pláž. Bikini! Přeplavali jsme průplav a prošli se po severním ostrově. Po půl kilometru jsme narazili na umělou pláž z bílýho písku a rozlámaných mušlí (jo, bolelo to jak sviňa). Marek už to nevydržel, musel se jít vysrat do křoví a utřít se avokádovníkem. Úplnej skaut.

Blbneme v průplavu, docela silnej proud, tak plavem proti němu, dáváme pár kyblíků s ledem a pivama a jsme furt ve vodě, protože jinak by nás totálně sežrali komáři. V jednu chvíli tam nějakej rastafarián venčil svý tři pitbully, co vypadali docela drsně. A těm nestačí jen blbej míček, hráli aport s kokosem.




Setmělo se, hurá domů na rumísek. Zašli jsme na večeři, kapra neměli, tak jsme se spokojili s barakudou (ale jíst jí bylo stejně otravný jak kapra, takže to bylo docela věrný tradici). Po hodině pitvání tý ryby jsem jí konečně dojed, ale už jsem zas měl hlad. Někoho napadlo, že si dáme humra, když už jsme tady. Hledání, hledání, za BZD30 jsme něco objevili. Vypadal zajímavě, ale moc mi nejel, to maso má prostě divnou chuť. Nevim co na tom všichni vidí. Zpátky domů a další rumy, zásoby máme dobrý. Víťa leží v hamace, popíjí, a postupně se dostane do totál wasted stavu. Něco blekotal a usnul. Když jsme si pak řekli pápá a šli spát, šel dovnitř, zázrakem se vysápal na palandu, ale pak si uvědomil že nemá mobil. Natáhnout se na něj bylo nad jeho síly, takže hodil placáka na betonový stavební kostky, co sloužily jako schody. Stylový. Jak známo, děti a vylitci maj štěstí, takže mu nic nebylo.

Řekli nám "pokud najdete místo na hamaky, můžete spát". Tak jsme ho našli. Pod schodama, vedle bordelu a krokodýlů. Ale bylo to levnější.


Ve 4 ráno u nás byli z nějakýho důvodu policajti. Ležel jsem v hamace, pod sebou měl pantofle a mobil a oni že si ho mam dát někam jinam, že tu prej občas chodí lidi a ukradli by mi ho. Ok, dík. Pak se ptali, kolik tady za to platíme. Řekli jsme jim to, oni tak chvíli přikyvovali a pak prohlásili "chlapi, tohle neni dobrý, co tu děláte" a odešli. Ale předtim ještě důkladně posvítili baterkou do ksichtu, abysme to neměli tak jednoduchý. Nerozumim tomu :D

Mexico

Rozloha: 1 964 375 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Citlaltépetl 5 636 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 112 322 757 (ČR 10 521 646)
Měna: Mexické peso (1 MXN = 1.62 CZK) 


25. 12. Mexico

Těžký ráno. Fuj. Hnus. V 7 balíme, skládáme, vodní taxi jede v 8. Docela narvaný, "překvapivě", město ale jinak mrtvý. Loď cestou skákala docela dost, akční jízda. Ale kolem sedělo pár slečen, takže to skákání až tak nevadilo. Ehm.



Po hodině v přístavu a žaludek na vodě. Uff. Jdem na bus, cestou taxikáři vykládají jak "sorry, dneska bus nejede, vždyť je boží hod". Ignorujeme, chceme si to ověřit sami. A samozřejmě že busy jezdí. Zmrdi.

Čekáme, čekáme a čekáme. Po hodině a půl konečně bus. Hurá. A tak do něj nasednem a .. čekáme. Aspoň že Belizský busy nejsou tak narvaný jako jinde. Na hranicích nás vyhodili, my zaplatili nekřesťanskej poplatek BZD34 a šli dál. Za trest jsme jim, synchronně, pochcali imigrační. Já jim dam vybírat takový prachy od turistů s rozpočtem.

Poslední hraniční fotka, slibuju. Mexikooo!

Velká, veeelká duty free zóna. Vešla by se tam středně veliká vesnice. Opuštěný casina, hotely a tak. Nikde ani člověk. Na hranicích do Mexika byl u kontroly semafor. Každej si zmáčknul tlačítko a semafor hodil buď zelenou nebo červenou. Asi na náhodu - když zelená, nekontrolovali tě, když červená, tak tě prošacovali. Zajímavej systém.

Nikde žádnej bankomat, pesos nemáme. Taky žádnej bus, takže zase potřebujeme taxi. Řidič by si dolary vzal, ale za hodně vochcávací kurz. Nemáme na výběr, takže bereme. $16 za 7 lidí za kilometrovou jízdu. Ugh. Ale hurá do Chetumalu na ADO autobusák. Za MXN147 máme lístek na autobus i s místenkou!!! Wow. Dost cool. Vypadá to tu docela civilizovaně.

Hrozná klimatizace. Musel jsem bejt tu cestu ve spacáku. Mexiko má normální silnice z asfaltu! Dojeli jsme to Tulúmu a našli hostel - MXN50 za místo na hamaku, MXN60 za stan a matraci, MXN150 za postel. Docela dobrý, na to že to je Mexiko. Čekali jsme, a všichni nás varovali, že to bude dražší.

Dodnes jsem na svůj hamakostan hrdej. Akorát mi promokla bota. Ale to je irelevantní.


Ale jídlo, to je pohoda! Litrová fanta MXN12. Velkej hotdog, spoustu kravin v něm, habañeros a tak, za MXN10. Regulérní velký jídlo, fajitas, MXN50. Hell yes. Pro gurmány je Mexiko určitě výhodná země.

Totální dluhová krize, nevíme kdo komu co dluží, Štefan neni v dlužníčku a to dělá srance.

Prší, poprvý od Kostariky. Což je neskutečně super, když jsem si zaplatil místo venku s hamakou! Tarp power to the rescue! Provizorní stan z plachty a je to. Kupodivu docela drží, nemoknu. Jeden konec přivázanej plavkama k židli, druhej tkaničkou boty (ale ta bota byla pořád připevněná k tkaničce. A po plachtě voda stékala... přímo do boty. Jsem idiot.)

26. 12. Tulúm, Mexico

Spaní extrémně relaxující a stan vydržel. Nezmoknul jsem! Co teď? Prvotní plán je Tulúm a kolem 2 vzít bus a jet k Chicken Pizze (a.k.a. novodobý div světa Chichen Itzá). Bereme shuttle k archeologický oblasti Tulumu za MXN20. Vystojíme malou frontu a za MXN59 vstup. Oproti Tikalu rozhodně rozumnější cena. VŠUDE LIDI. To je fakt brutál. Tikal je přece jenom míň přístupnej pro davy američanů a asiatů, ale to se tady říct nedá. Wow. Slyšíme češtinu. Vypadá to na nějakej zájezd, takže se tak couráme nenápadně kolem a posloucháme českou průvodkyni. Ještě že jsme si průvodce nebrali. Celej areál je kompaktnější než Tikal, za hodinu a půl jsme hotový. Cestou zpátky kupujeme tour na Itzá, cena skončila na "$50", nebo MXN650, jestli chceme platit lokální měnou. (Což chceme, protože to vyjde na $44, týpek si splet kurz :D), takže docela pohoda, když je v tom cesta, vstup, i jídlo při návratu.

Tulúm, mayské město na útesech. Na to jak se vyžívali v lidských obětech si uměli vybrat pěkný místa, kde žít.


Přes zbytek dne relax, hledání burrita (který jsme našli, ale bylo dost jiný než bych si představoval - jak může bejt americký burrito lepší než mexický?!). Trochu shoppingu nesmyslů a večer jdeme pro zeleninu na guacamole. Trochu kyselý, dali jsme tam moc limetky, ale kurva dobrý. Tahle zelená věc je fakt famózní. Pak na zaplnění hotdog, pivko a sprdnutí od mexický policie, že na veřejnosti se nesmí pít. Museli jsme vylejt asi 300 ml piva :(

Doma studená sprcha (i přes svou relativní vyspělost tu ještě neobjevili koncept teplý vody) a další noc v hamace.

27. 12. Chichen Itzá, Mexico

Ráno sušenky, banány, středoamerická klasika. Zmizela mi ze zásuvky powerbanka. Zase. Naštěstí jí (zase) měl majitel, kterej jí schoval, aby jí někdo nevyčořil. Uf.

Jdem k supermarketu San Francisco, v 9 má tour začít. Prázdno, nikde nikdo. Chvíli po 9 přijede 10 minibusů, milion lidí, bordel, chaos. Čekáme jak volové, v 9:40 konečně jdem a jedeme velkym klasickym autobusem. Náš guide Viktor docela povídavej, ale mumlá a je těžký jeho špangličtině rozumět. Doufam že to nebude 50 lidí s jednim guidem...

Hřiště na mayskej fotbal. To vlevo nahoře je branka. Dneska všichni říkají, jak je fotbal jejich život. Ne, pro Maye byl fotbal jejich život.


Mno, tak cesta byla na 2.5 hodiny. Na chicken pizze jsme byli v půl 12, tisíce lidí, hrůza. Záchodová pauza, další půlhodina nicnedělání a pak konečně jdeme dovnitř.

První pohled - dominantní pyramida, pak hřiště, kde tehdá hráli nějakou Májskou hru. Bylo to 7 na 7 lidí, něco jako dnešní fotbal, akorát se míče kopaly skrz obruče nějakých 5 metrů nad zemí, co měly průměr asi 50 cm. Chtělo to docela skill. Hrát v tomhle zápase byla velká čest a tak ten kdo vyhrál, měl to štěstí, že mohl být obětován těma, co prohráli. A to se vyplatí! Poražení vítězům usekli hlavu, stáhli z ní kůži a pak lebku nabodli na kůl. Potom do kamenu vytesali podobiznu jejich oběti. Výsledkem je působivá zeď z desítek, stovek kamenů pokrytých lebkama propíchanýma kůlama.

Napíchlý lebky vítězů. Dneska se píšou jména týmu na Stanley Cup, to je nuda.


Architektura Májů byla zajímavá. Hřiště bylo na dýlku asi jako fotbalový hřiště, ale i tak, když se na jednom konci promluvilo do takovýho přístřešku, kde sedával nejvyšší kněz, hlas byl slyšet na druhým konci hřiště. Podobná věc se děla s hlavní pyramidou - když se před ní zatleskalo, tak ozvěna zněla jako zpěv jejich posvátnýho ptáka Quetzala. Drsný.

Po hodině povídání rozchod na 45 minut. Cože? Vůbec neni čas se po areálu podívat. Koukáme na díru v zemi s vodou, ve který se pořádaly slavnostní oběti (Májové byli fakt švihlý, co se týče obětování všeho) - dcera nejvyššího kněze tady první den jen tak meditovala, druhej den hodovala a třetí den se ožrala, zfetovala, myslela si že je tygr a skočila dolů. Obřad jak má bejt.

Pyramida Chichen Itzá a šest nerdů.


Chlápek opodál nabízí "ručně malovaná" trika a tílka za "jeden dolar". Zkoušíme, trika nic moc, ale tak za jeden dolar? To by asi šlo. Michal že do toho půjde. Ujišťuje se na ceně. Prodejce "ano ano, jeden dolar". "Fakt? Jeden dolar?" "Jo, jeden májskej dolar". Aha, májové totiž určitě měli dolary, ty vole. Ale zeptáme se "no, a kolik teda ten májskej dolar je?" "No.. asi.. asi tak 35 dolarů" Cože :D Vysmáli jsme se mu a za jeho volání "25! 20! 15!" odešli pryč. Ty trika byly hnusný. Obejdem pár staveb a bohužel už zpátky na bus. Přišli jsme akorát na deadline, ale pak dalších 45 minut čekali na japonce a dva američany. Jedeme na jídlo. Restaurace bufet-styl, takže sněz co můžeš. Bereme to jako výzvu, tož jsme Češi, a jdem si 3x přidat. Když to je zadarmo... Potom rychlý půlhodinový koupání v díře v zemi (vypadá to líp než to zní) a pokračujeme (po 10minutovym čekání na nějaký asiaty) do města Valladolidu. Žádnej zázrak, po půlhodině pokračujem do Tulúmu.

Zpátky doma Tequila session, zhodnocení dojmů a zážitků a za příjemnýho točení se spát.

28. 12. Playa del Carmen, Mexico

Ráno v 10 autobus, přesouváme se dál na sever. V Playe rovnou kupujeme lístky na 31. do Cancúnu. Letiště je cestou do města, ale i tak lístek až do Cancúnu stojí MXN62, zatimco lístek jenom na letiště stojí MXN156. What the fuck? Bohužel bus co jede do města samozřejmě nestaví na letišti, takže opět, co nám zbejvá.

Hledáme hostel, pár jich je poblíž, ale $25 za noc v dormu pro 16 lidí? Ne, dík. Za $10 jsme našli jeden, kde spíme ve stanu na zahradě celkem pěknýho místa. Byl tam bazén, ale nebyly místa na hamaky.



Ve Walmartim fastfoodu oběd (za naběračku kaše chtějí MXN35? Nechápu!) a večer uvaříme špagety, MXN8 na člověka. Šetříme :D Ale teď na pláž.

OMG. Tolik lidí. Všude bary, žádná pohoda v klidu na písku. Jdem bokem na veřejnou pláž, tam je občas i kus místa. Ve vodě je jenom pár lidí, což je docela nepochopitelný, vzhledem k jejich množství na souši. Děláme kraviny, házíme po sobě svědící kytky co plavou ve vodě, idylická sausage party. Pak se jdu projít kousek bokem, na molo, kolem barů a tak. Za čtvrt hodiny mi čtyřikrát nabízeli trávu, hašiš a kokain.

V hostelu měly bejt údajně teplý sprchy, ale asi to bylo rozbitý, takže opět ve studeným. Ale už jsme zvyklý, tak holt. Vaříme večeři, dáme rumíka. K tomu macháčka podivnou karetní hru co nás naučili američani na Thanksgiving. Vítek to totálně hejtuje, divná atmosféra, tak radši jdem spát :D

29. 12. Playa del Carmen, Mexico

Snídaně! Nějakej ten toast a zdarma vajíčka, máslo a džem. Sám jsem si udělal míchaný vejce a takhle dobrou snídani jsem za celej měsíc neměl. Potom lehce Walmartíme, kupujem dva Morgany s cannonball kelímkama, 200 korun za lahev. Rozumný.

Chvíle na pláži, plavání, ležení na písku. Poslouchání příboje, koukání na opalující se slečny. Idylka. Pak jsem se šel proběhnout, po pár kilometrech na výběžku pláže svatba. Hrozná romantika toto.

Dělat policajta v týhle oblasti musí bejt docela pohoda

Doma chill, koupili jsme na večer 12 párků za 20 korun, že je dáme do špaget. Korelace kvality a ceny rovna jedné. Naprosto nepoživatelný. Totální hnus. Takže jsme je dali chlápkovi pro psa (chudák pes) a do špaget dali spoustu pálivý omáčky (a že v mexiku pálí). Tam už nešlo o chuť, protože nic nebylo cejtit :D

Chlápek nás nechal pomoct mu s napouštěním bazénu. Netvářil se nadšeně.


Na večer pokec, rumy a pak do bazénu. To ale nestačilo, tak jdem v 10 těch půl kiláku do moře. Nebylo nic vidět, ale bylo příjemně teplý. Akorát lidi v barech na nás zírají jak kdybysme byli divný. O co jim jde? Zpátky doma pak loučení s Markem a Štefanem. Pápá :-*

30. 12. Playa del Carmen, Mexico

Snídaně na nic, nejsou vejce, nejde elektrika. Balíme, přebalujeme, řešíme real-life optimalizační úlohy. Problém batohu v praxi! Po naší částečně ztrátový kompresi to vypadá, že budeme muset checknout (připlatit si za) jenom jeden batoh. Úspěch! Přes den už pak jen tak nějak čekáme na zejtra. Jdem tradičně do Walmartu, tentokrát na utracení zbylých pesos. Koupily se sušenky, pití a džíny za MXN100 (mimochodem, nosim je každej den do školy a ještě na konci února furt drží!).


Optimalizace probíhá... 43%

[ V tuhle chvíli končí mé zápisky v deníku. Pokusím se rekonstruovat běh událostí z hlavy. ]

V hostelu pak konečně otvírám Campbell fazole, co s sebou vozím celou cestu z Kostariky. Hnusný jsou, nevim proč jsem je tahal s sebou. Moře, posezení, pivo, spaní.

USA

Rozloha: 9 631 214 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Mount McKinley 6 194 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 320 061 700 (ČR 10 521 646)
Měna: Americký dolar (1 USD = 24.12 CZK) 


31. 12. Playa del Carmen a Cancún, Mexico; Minneapolis, Minnesota, USA

Ráno bereme připravený optimalizovaný batohy a hurá na bus na letiště. Ten má půl hodiny zpoždění, ještě že máme dostatečnou rezervu. Na letišti se chceme checknout, mají tam na to samoobslužný terminály. Ale ujme se nás "asistent", za jehož asistence se Tomáš musí osobně dostavit na přepážku, protože to vyplnil špatně. Asistentovi řekneme že si to uděláme sami a hle, ono to jde. Fakt dík brácho. Pak čekáme, čekáme, bezdomovčíme na podlaze.

Tomáš umí zahrát bezdomovce jak žádnej jinej.



Po bezpečnostní kontrole přichází duty free zóna. A to je panečku pohled. Všechny možný chlasty na co si člověk jenom vzpomene. A chodí tam hostesky a dávají ochutnávky. Vodku, tequilu, rum, všechno. Po ochutnaných 5 panákách kupujeme rozumnou zásobu na zahřátí v Minneapolis. A navíc, $13.5 za litrovku Morgana, neber to. Restaurace na letišti jsou ještě horší než u nás. Čtvrtka Domino's pizzy za pomalu 180 korun? Zmrzlina Häagen-Dazs za 200? Pohodáč.

Hurá, letíme. Mám hlad jak prase, těšim se na jídlo. Dostanu pytlík arašídů. Proboha!

První duty free shop, kde mi dali ochutnat co prodávají. Ne že bysme si to koupili, ale potěší to.


Přistáli jsme v Minneapolis, úspěch. Angličtina. Americká angličtina. Anglický nápisy. Je super rozumět lidem. Vyzvedli jsme Majkovo checknutej batoh a on nějak smrdí. No, dal jsem do něj repelent. A ten se zmáčknul, takže se celej vystříkal dovnitř. Sorry :D Nějak se vyhrabáváme z letiště, jdeme na metro. Dobrá zpráva, v noci z 31. a 1. je všechna doprava zdarma. Yes! Jedeme do centra, downtown, a hned při výstupu z metra/tramvaje nám je jasný, že venku to tady nepůjde. Po 5 minutách jsme všichni nasraný a nevrlý. V pěti hodinách jsme se dostali z dusných 30°C do mrazivých -20°C s vichrem.

Chvilku jdeme ulicema a najdeme fastfoodovou pizzerii. Tam to zabalíme, objednáme velkou pizzu pro všechny a colu s doplňováním. Pár hodin sedíme, mícháme kolu s rumem, kecáme. Občas se dáme do řeči s lokálama - skupinka černochů viděla co děláme, tak jsem byl trochu nervózní co oni na to .. a vytáhli svou flašku a pili taky, takže dobré :D

Tříhodinnový sezení v pizzerii. Měli jsme hlad, ale nemohli jsme to sníst, protože pak by nás vyhodili.


Přišel čas na půlnoc, tak jsme si řekli, že jí oslavíme na ostrůvku pár bloků od nás. Oblíknem se, batohy na záda, flašky schovat a jdeme. Neuvěřitelná zima. Nechápu  ty zástupy holek v minisukních co čekaly frontu do klubů. Jak mohly neumrznout?!

JAK můžete nezmrznout, holky?!


Dostaneme se na most, vymočíme se z něj (retrospektivně to nebyl zrovna nejlepší nápad, ale konec dobrý, všechno dobré) a pak koukáme na občasný záblesky ohňostrojů, zapíjíme a žasneme, že jsme to všechno přežili. A protože je sakra zima, vracíme se zpátky do pizzerie pro další pizzu. A colu a rum. Jednu flašku jsme dali venku do závěje vychladit, ale když jsme se pro ní vrátili, už tam nebyla. Svině.

4+1 češi, rum, bourbon, Minneapolis, Silvestr. Kupodivu nikdo neumrznul.


V nějaký dvě ráno zpátky na letiště, tam pomalu ani živáčka, takže jezdíme na vozíkách na zavazadla, invalidních vozíkách a prostě prdel. V jednu chvíli k nám přijde nějaká ženská a místo aby nás seřvala a po americku zavřela, tak řekne "promiňte, potřebovala bych ten vozík". Ok, co jsem to řikal o štěstí?



Děláme si menší kemp u laviček a jdem spát...

1. 1. Minneapolis, Minnesota; Boston, Massachussetts; Schenectady, New York, USA

Ráno se těžce probudim, rozhlídnu a všude kolem davy lidí. Přijde ke mně sekuriťačka a prej že nesmim mít lahev od alkoholu venku - kolem nás se válí morgani. Tak to rychle vyhodím, ona je spokojená a žádný problémy. Jdeme si vystát hodinovou frontu, nechat se oskenovat tim věhlasným TSA skenerem a pak do letadla. Mám co dělat abych přežil vzlet a přistání. Po 4 hodinách přistáváme v Bostonu (mimochodem z letadla, a nejenom z něj, krásný město). Autobus z letiště na autobusák zase zdarma, yay, a tam dáme nějakej McDonald's (protože yay, USA) a po dvou hodinkách jedeme Greyhoundem do Albany.

Malá česká základna. Ta vlajka tomu dodává na oficiálnosti, takže si nikdo nestěžoval.


V tomhle busu je i Wifi, sedmý nebe. V Albany končíme a tamodsud městským 905 do Schenectady. Pořád ještě musíme dojít ty dva kilometry na kampus Unionu, ale to už je nic, v porovnání s tím, kolik jsme toho dali doteď. Dojdeme k baráku, kde bydlí Šárka (a má naše klíče, karty, všechno), napíšeme jí a ... čekáme, mrzneme, brečíme. Ta se pak konečně usmyslí nám otevřít, vítání, objímání a HURÁ, jsme doma.

Přimyslete si všude půl metru sněhu a vichr. Tak to tu vypadalo při návratu.


Dlouhej vejlet, jiná kultura, jiný lidi, jinej jazyk, jiný podnebí, jiný všechno. Zabralo nám to 34 dní, octli jsme se v 8 státech (10, pokud bereme státy USA zvlášť) a stálo to sakra za to. Díky, lidi.

Martin