Černá skříňka #3 - Honduras, El Salvador

[ Martin Melka ]

V tomhle postu to vezmeme zhurta, rovnou dva státy. Pravda, Hondurasem jsme jenom projížděli, takže to bude pár zmínek, ale počítá se to!

El Salvador

Rozloha: 21 040 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Cerro El Pital 2 730 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 5 744 113 (ČR 10 521 646)
Měna: Americký Dolar (1 USD = 24.9 CZK)

14. 12. Honduras & El Salvador

Vstávání ve 2:00, rozmrzelý balení a buzení otravnýho securiťáka, aby nás pustil ven. Řidič nemluvnej, naházal bágly na střechu, přivázal a jelo se. Prostřední místo, kde jsem seděl, nemělo opěrku na hlavu. Supr.

Chlápek se toho moc nebál a jezdil i 80 km/h. V totální tmě za kamionama se to vzhledem k děravý silnici změnilo v rallye a klidně třetinu času jsme strávili v protisměru. Nechápu, že jsme neurvali kolo nebo něco, to byly rány jak prase. I řidič se občas, když vyjel obzvlášť šťavnatou díru, tvářil skoro na pláč.

Na hranicích s Hondurasem po nás chtěli $2 za opuštění Nikaragui. No, budiž. Pak při vstupu do Hondurasu byla pověšená cedule, že cena za vstup je $3 a jestli budou chtít víc, máme je reportnout. A samozřejmě krysa úřednická chtěla $4, ale hádej se s hraničářem. Řekli jsme mu, že tam se píše, že je to prostě $3. A on že "jo... no... to sice jo, ale tohle platí ve dne. Teď je 4 ráno, takže to je příplatek, no." Určitě.

When you see it... / Až to uvidíte...
Prostě chill na Honduraskejch hranicích

V Hondurasu docela klid, silnice furt rozmrdaná, lidi chodí po krajnici potmě a nejsou vůbec vidět. Takže kromě vyhejbání se dírám se ještě snažíme nepřejet lidi. Fun times! Ale netrvalo to dlouho, v Hondurasu jsme chtěli strávit co nejmíň času, takže jsme to vzali přímo nejkratší cestou. Za nějaký dvě hodiny jsme už na hranici s El Salvadorem.

Policajt, brokovnice a Ježíš. Tak by se dal shrnout El Salvador.

V El Salvadoru to byl ale luxus. Nechtěli nic za vstup do země a úředníci mluvili anglicky. Jak málo stačí člověku ke štěstí. Lokální měna jsou americký dolary, takže super, nemusíme přepočítávat. Ještě pár hodin jsme pokračovali dál a po celkových deseti hodinách jízdy jsme konečně vystoupili na El Tunco - takový turistický vesničce. Pěkná pláž, pěknej písek, pěkný vlny. Pěkný holky.

El Tunco. Oblíbená surfařská destinace. Škoda že nemáme surf. A neumíme surfovat. A nemáme na to rozpočet.

Na večeři jdem do nějakýho podniku s lokálním jídlem (jak jinak) a tady se dozvídam, že Fajitas neznamená maso s něčim zabalený v tortille, ale prostě maso nakrájený na nudličky se zeleninou a něčim dalším. Každej den se něco naučíš. Bylo to super, i když trochu dražší, protože tu byl znát ten turistickej (americkej) ruch.

Proč? No... on se nechal. A pózoval. Takže to podle mě chtěl.

Po celodenní jízdě unavenost, tak že půjdem po chvíli facebookování spát. To šlo ale docela blbě, když skupina hispánců měla pokoj vedle nás a furt pořvávala nesmysly a pouštěla, jak jinak, "hudbu" z mobilu. Super cool přece! No a ještě k tomu mi ty krysy zabraly hamaku kde jsem chtěl spát. Takže jsem spal na zemi v pokoji. Scheiße! Ale co nadělat.

15.12. San Salvador, El Salvador

Ráno jsem se vzbudil kolem 6. Naštěstí, protože idiotský hispánci v 7 vstali a začli řvát a pouštět "hudbu". Vstali jsme, dojeli do města poblíž a posléze i do San Salvadoru. WTF. Všude policajti. Všichni brokovnice, samopaly, na každým druhým bloku.

Nemůžu si pomoct, ale já v tomhle prostě toho vánočního ducha nemůžu najít.

Došli jsme k jedinýmu "hostelu" co byl v okruhu pár kilometrů - $10 za noc, pro všechny. Běžná cena $2/1 hodina. Ano, hodinovej hostel pro mrd souložení. Nechali jsme tam věci a šli kouknout co je ve městě. Cesta vedla přes tržiště - prodávající holky na nás zíraly jak blázni, když jsme šli kolem, chytaly nás za ruce a říkali, ať si jdem něco koupit. Holky ještě šly, lichotilo to. Ale pak s tim začali i kluci a to už nebylo ono.

V centru byla socha chlápka na koni, něco jak na Václaváku, a bordel. Jinak vcelku nic. Papírovej strom od Western Union. A asi 200 holubů. Poptali jsme se jak se dostat do archeologickýho naleziště Mayskýho města Joya de Cerén. V centru nasedli na bus a ... bylo by rychlejší jít pěšky. Jeli jsme skrz tržnici, takže busem tekl nepřetržitej proud lidí prodávajících plastový iPhoncy, kokosy, ovoce, brambůrky, sušenky, výživový doplňky, všechno. Hrůza. Dojeli jsme po půl hodině na místo a jelikož bylo pondělí, bylo samozřejmě zavřeno! Gah. Prosili jsme, hlídač přivolal vedoucího, řekli jsme mu kdo jsme, jak jsme zdaleka a po chvíli povídání nás dovnitř na 15 minut pustil. Říkali jsme si, že to neni moc dlouho, ale ve finále tam byly 2 místa zbytků budov, nějaký popisky a pak jedna replika jakýsi parní komory. Ale nechal nám to zadara a udělal průvodce, takže darovanýmu koni jsme na chrup nekoukali.

Chlápek nastoupil, nechal kolovat album plný mikroskopických snímků nějakejch virů a bakterií a k tomu říkal že má speciální lék, kterej vás před těmahle hroznejma nemocema ochrání. Zaručeně. Fakt! Říkal to prodejce v autobuse, musí to bejt pravda!

Vrátili jsme se a rozhodli ze San Salvadoru vypadnout, protože fakt nebyl co k čemu. Chlápek z hostelu byl v pohodě, ale vnutili jsme mu alespoň ty $2, že nám tam nechal věci. Hurá směr Santa Ana, cestou jedem k El Imposible. Bus byl dost dobrej, ten cestovní, žádnej chicken bus. Cítil jsem se jak v luxusu. Ale teplota byla tak 15°, z nějakýho důvodu klimatizace naplno. Hodina a půl. Cejtim se na zápal plic.

V Santě Aně to vypadá bezpěčnějš, sympatičtějš. Centrum ověšený světlama, vánoční strom. Policajtka doporučila 3 hostely - všechny kolem $9. Pak jsme jeden (hodinovej) ukecali z $9 na $3 za noc. Supercool! V pokoji bylo na stropě zrcadlo (sexy). Špína, v noci po zemi pobíhalo pár švábů. Ale bylo to levný, všechno odpuštěno.

Nic neni víc sexy než selfie 8 kluků v posteli kde už spolu spalo nepočítaně známostí na jednu noc. A stropní sexzrcadlo.

Marek se vysral ve vedlejším pokoji, kde spali Michalové a Stefan. Samozřejmě ucpal záchod, nejde splachovat. Fekální krize. Napětí stoupá rychleji než voda v míse.

16. 12. El Imposible, El Salvador

Ráno nakoupit do supermarketu pečivo. U pokladny nebyly schopný najít čárovej kód na muffinech. Dvakrát došli do pekárny a zpátky, nakonec řekli že to nepůjde a prostě nám to neprodali. The fuck?

Vzali jsme bus ze Santa Any postupně do Ahuachapánu a Tacuby. Na poslední část jsme měli věci na střeše busu a řidič jel jak idiot. Docela strach o věci, ale naštěstí ok. Cestou s náma začal povídat zprvu oukej, ale pozdějš dost otravnej lokál. Furt klepal lidem na rameno a něco nepochopitelnýho vykládal. A i když jeho žena s dcerou vystoupily, nechal jí jít samotnou a jel s náma "pomoct najít hotel". Fakt dík. Na místě jsme došli do Mama y Papa hotelu, pěkný místo, ale byly tam nesmírně agresivní útočný kachny. Za $8 a níž to nešlo, protože slečna nebyla majitelka. :(

Pak domlouvání na El Imposible túru. Chlápek tvrdil, jak tam jsou gangy a určitě nás okradou a možná zabijou. 40 minut si kecal svou dokola. Trochu nervózní jsme byli, ale pak jsme se ho zbavili a paní pronajímatelka nám řekla, že to je v pohodě, tohle jsou kecy co se tu šíří mezi lidma, co v životě většinou ani v tom parku nebyli. Vzali jsme pickup korbu na stojáka za $1/osoba na přiblížení, pak dvouhodinovej hike na vrchol kopce k anténě - cestou jsme potkali pár vojáků, seržant řek, že všechno je v pohodě, jenom mění stráž. Cesta byla strmá, ale výhled za to stál.

Rozjímání... Ohmmm... Ohmm. Ω... Ω... Ω... Ω...

A na vrcholu hory byla škola. Dali jsme jerky a kokos, foto s vojákama (co z toho byli docela nervózní, nevěděli jestli můžou a pak se radši šli schovat za kopeček). Rostlo tam pár pomerančovníků, tak jsme něco natrhali, jako když se u nás chodí na jablka. Cestou dolů jsme potkávali spoustu lidí co šli opačným směrem a všichni na nás zírali jak na vetřelce. Dyť nejsme tak divný.

Strážci antény! Asi dost strategická oblast, i když volně přístupná.

Večer jsme byli na pouličním jídle a potkali dva Mormony - ani ne dvacetiletý kluky z Utahu, USA; který tu byli na misi. Prostě po střední škole se sebrali a jak víra káže - na dva roky se vydali šířit víru. Chodí od domu k domu a snaží se konvertovat lidi. Dva roky. A všechny výdaje si platí sami, nic z toho nemají. Wow. Nabídli nám taky brožuru, ale odmítli jsme. Resp. Vítek odmítnul. Rázně :D

V hotelu jsme konečně spali v novým, čistým povlečení a na měkký posteli. Zejtra už Guatemala. Ale to je příběh zase na příště. Díky věrným čtenářům, jsme zhruba v půlce! Za chvíli zas nazdar, zdar!

Předměty na Unionu - 1/3

[ Martin Melka a kolektiv ]

Napíšu tu krátkej přehled předmětů, který jsem měl první trimestr, co od nich čekat a tak vůbec. Aby další generace měly podle čeho se rozhodovat. Na webu Unionu sice něco je, ale je toho málo a najít to je docela problémový. U předmětu napíšu učitele a povinný učebnice (texts). Připravte se na to, že učebnice budou váš největší výdaj. Rozhodně si je nekupujte v bookstoru, na Amazonu se daj většinou najít za polovinu (se štěstím i míň). Ani je tam neprodávejte, dostanete za ně fakt zlomeček ceny. Některý se taky dajít, ehm ehm, na internetu.

(link na seznam předmětů a krátkej popis zde. Vyberte si nějakej Major a pak vlevo klikněte na Courses/Requirements). Předem není jasný který budou vypsaný - u některých je předem napsáno, že vypsaný nebudou, ale jestli to tam neni neznamená, že předmět bude. Bohužel.

Neural Networks, CSC-329

Učitel: Shane Cotter

Texts: Tutorial on Neural Systems Modeling

Rozvrh: Út+Čt 8:55 - 10:45 (+ pauza uprostřed)

Tohle byl jedinej pure computer science předmět (čti relevantní k tomu, co bych "měl" studovat), co jsem si dal. Ale nečekejte nějaký pokračování BI-ZUM se zaměřením na neuronový sítě. Ve třídě bylo asi 15 lidí (nic jako 150hlavý davy tu neni, nejsou tu přednášky, jen cviko/laby) - pár computer science, pár neuroscience, pár elektroeng. Prostě směs všeho. A předmět tomu odpovídal - první třetina byla hlavně o biologii. Řešilo se jak funguje nervová soustava, prostě fyzická předloha toho co jsou neuronový sítě. Pak se do toho přidalo trochu IT, ale rozhodně nic hroznýho. Všechno se dělalo v Matlabu. Byl jeden midterm a pak final, v průběhu dvě krátký prezentace o tématu podle volby. Náročnost někde mezi ČAO a SAP. Pohodovka, koho tahle oblast zajímá, tenhle předmět je rozumnej.

Intro to Global Politics, PSC-112

Učitel: Tom Lobe
Texts: Essentials of International Relations; A House in the Sky; Kidnapping in Milan; Full Planet, Empty Plates
Rozvrh: Po+St+Pá 9:15 - 10:20

Je dobrý něco vědět o světě a tohle byla rozhodně zajímavá doba si o něm podiskutovat (ISIS krize na blízkym východě, Ebola, OSN talky o globálním oteplování...). Ve třídě kolem 30 lidí, první půlhodinu jsme probírali události ve světě (na každou hodinu člověk měl mít přečtenejch pár headline článku z New York Times, aby věděl). Bylo to formátem diskuze, někdo se ptal, profesor odpovídal a ptal se dál. Celkem byly dva midtermy (jop, dva mid-termy, nedává to smysl :D) a pak jeden final. Když člověk sleduje co se ve světě děje, ví souvislosti, tak si tady rozšíří obzory a dobře pokecá. A nebude to pro něj až tak těžký. Pro mě určitě nejlepší předmět z tohohle trimestru. Doporučuju (ale tohohle profesora, ostatní tu hodinu vedou jinak, za ně se nemůžu zaručit).

Intermediate German, GER-200

Učitel: Erika Nelson

Texts: Deutsche Wiederholungsgrammatik

Rozvrh: Po+St+Pá 11:45 - 12:50

A abych nezakrněl v jazycích, dal jsem si němčinu. Protože není nad to, překládat si z angličtiny do češtiny a pak odpovídat v němčině! Začátek semestru docela wtf hustej, každou druhou hodinu test z A4 plný slovíček. Ale pak se to uklidnilo a spíš to bylo konverzačně. Dobrý, nikdo na nikoho netlačil, žádnej stres. Němčinu mi to, řek bych, docela zlepšilo. Otravný ale bylo, že téma semestru bylo Rakousko a tak spoustu času jsme se spíš než němčině věnovali Rakousku. Což třeba pro američany je über zajímavý, ale pro nás zas tolik asi ne. A taky jsme se věnovali umění. Jakože třeba 20 minut jsme rozebírali obraz, co znamená, jak vypadá, co tam je a tak. Pro mě prostě obraz, let's move on. Z těchhle tří předmětů bych tohle hodnotil jako nejslabší.


Tak. To je vše. Kdo čekal víc, musí bejt zklamán, bohužel si můžete zapsat právě tři (ne dva, ne čtyři) - i když by vás třeba zajímalo i něco dalšího. Sorry. Celkově se to tu celý focusuje na diskuzi/přednášku během hodin a homeworky, homeworky, reporty, papery, prostě práce kolem. Ale aspoň je málo povinný školy.

Kdyby vás zajímalo něco dál, napište, zeptejte se, poradíme. Howgh.

(následuje výpis předmětů dalších lidí)

Robotics, CSC-325 (Michal Štádler)

Učitel: John Rieffel
Texts: žádný
Rozvrh: út+čt po obědě.

Žádný kurz robotiky se na FITu neučí (neučil, příští semestr se tuším něco rozjede) a já si vždycky chtěl zkusit naprogramovat robota, takže tenhle kurz byl jasná volba. Shitload prerekviz dával tušit, že tenhle kurz flákarna asi nebude (a to jsem všechny prerekvizity ani neměl), v čemž mě utvrdil John hned první hodinu. Na rovinu nám řekl, že očekává vysokou míru samostudia i času stráveného s robotem. Pak mě ještě zalil studenej pot, protože se začal vyptávat, jak jsme na tom se znalostí Pythonu. Všichni soukmenovníci ve třídě vypadali, že Python docela dávaj. Já jsem Python nikdy nedělal, ale zase jsem to chtěl vzít jako challenge, ještě ten den jsem si prošel několik přednášek z BI-PYT a za pár dnů se dostal na +- na úroveň ostatních. Budiž poděkováno FITu, že do mě natlačil věškerou tu teorii, která je podle mnohých zbytečná a díky které jsem byl schopný něco nakódit v novém jazyce už po pár hodinách.

První týdny jsme četli a psali reakce na věděcké články (to jsem si moc neužil, tenhle styl učení se je mi pořád docela cizí) a začali si ošahávat framework ROS (to bylo lepší). Od třetiny trimestu přišly domácí úkoly se strmě stupňující obtížností a první minuty s robotem. Nakonec jsem byl docela překvapenej, co jsme s tou plechovkou dokázali za 2 měsíce udělat: Detekce a vyhnutí se překážkám, detekce barev, detekce hran, navigace v prostředí... Nejlepší okamžik byl, když jsme programovali "ChasePinkNode" a do labu přišla nějaká holka s růžovým tričkem. Ano, můj robot se otočil čelem k růžové a vyrazil plnou parou vpřed. Holka se trošku bála, trošku zaječela, ale když plecháč zastavil pár centimetrů před ní (což měl udělat), tak prohodila něco ve smyslu "to je cool, jak jsi to udělal?".

A Hodnocení? Nejtěžší, nejlepší, nejpřínostnější předmět zimního trimestru a to i přes fakt, že většinu týmových úkolů jsem nakonec dělal sám (Američani byli občas pomalejší).

Černá skříňka #2 - Nikaragua

[ Martin Melka ]

Druhý díl našeho putování je tu! Země sopek, Nikaragua.

Nikaragua

Rozloha: 129 494 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Mogotón 2 438 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 5 680 000 (ČR 10 521 646)
Měna: Nikaragujská Cordóba (1 NIO = 0.91 CZK)

6.12. Jedem do Rivas, Nikaragua

Budík ve 3:40. Vstávání kupodivu docela v pohodě. Vítek vypadal hůř, pozoruju, že po ránu je fakt nevrlej. Ale úspěšně zabaleno a hurá na cestu. Tma, ale alespoň neprší. Jdeme kolem tržiště, kde na nás vyběhnou psi. Štěkají a u nohou cvakají zubama. Nevypadaj, že by si chtěli zrovna hrát. Po pár minutách je někdo konečně zavolal, Vítek jenom nasraně zahlásil "to je debil" a šlo se dál.

Na zastávce potkáváme Němce Stefana, takže počet lidí naší krásné skupinky se zvýšil na 7. Zdravíme se a hurá do San Jose. Tam jsme museli zase ze zastávky jít nějaký 3 kilometry na jinou, ale i takhle ráno už byly ulice nepříjemně plný prodavačů a vyvolávačů. Batoh těžkej, možná jsem tolik plechovek kupovat neměl. Ramena a záda bolí, ale dali jsme to. LIDI! Fronta jak prase, do busu jsme se nedostali - vyprodanej. Naštěstí pak v 7:50 má jet další. Koupili jsme lístky a čekali. Neočekávaně ještě přišla němka Miriam, znala se se Stefanem. Trochu zmatení, nikdo nečekal, že se ještě někdo přidá. A ke všemu holka. Tak holt 8 lidí. V 7:15 přijel, my nasedli a už v 7:35 odjel. Because fuck schedule, right. Ale řidič uměl anglicky, takže vše odpuštěno.

Na hranicích několikakilometrová fronta kamionů => jedeme v protisměru deset minut, pohoda. Když něco proti nám vyjede, vyhneme se ještě víc doleva, do pangejtu, a jede se dál.

Kostarika - krysy. Má se platit $7 za opuštění státu. Ale po vystoupení z autobusu nás nějaký zdánlivý oficiálové poslali k přepážce, kde po nás za vytisknutí papíru a "zpracování" chtěli $8. Přičemž na účtence bylo samozřejmě $7. Na naše protesty jako proč, nám odpoví "servisní poplatek". Fucking hell. Cestou dál se zeptáme pohraničníka co to je a on jako "jo, to je normální". WTF. U kontroly pasů koukáme, stojí tam automaty, kde se tenhle poplatek dá zaplatit a papír si sám vytisknout. Takže jsme dali dolar za to, že za nás někdo vytisknul cár papíru. Super.

Kdo by to byl řek, že tolik lidí chce do Nikaragui.
Přidejme k tomu nulovou efektivitu úředníků a máme krásnou 3.5hodinovou frontu.

Divnej přechod - nikdo nás nekontroluje, jenom v dřevěný budce sedí dva chlápci na minižidličkách. Důstojnost nula. Ale na nikaraguanský straně brutální fronta. Kolem lidí chodí chlápci a prodávají formuláře. Tady už jsme trochu obezřetnější a jasně, tyhle formuláře se dají vzít zadarmo u okýnka. To jsou fakt zmrdi :D

Docela drahý Duty Free tu maj - 0.7l Jack za $30. Tomáš ale vyobchodoval "originál" Ray Ban brejle za $4. Tomu řikám kauf.

Po třech hodinách čekání konečně v busu. Zasranej přechod hranic, hejtuju Nikaraguu! Po vystání fronty jsme se dostali někam do lobby, kde bylo třeba zaplatit $1. Jen tak, bez důvodu. Prej "service fee". Extrémně pomalej úředníček kontroloval pasy cizincům. Za každýho chce $12 za vstup. Furt platíme za NIC. Nakonec jsme se dostali k nějaký slečně, ta nám řekla, že musíme jít zpátky k tý dřevěný boudičce co jsme minuli předtím a udělat "vstupní prohlídku". To znamenalo, že nám vzali teplotu, španělsky se optali kam jdeme, kolik nám je a odkud jsme (ne že by to nebylo v pasu co při tom měli v ruce...). Nikdo nic neřešil. Marek nahlásil že Michalovi je 30 a všechno proběhlo v klidu.

Přechod hranic - $21 a 3.5 hodiny čekání. Damn. Ještě na konci když už nám ženská mohla dát pasy, začla se vykecávat a hihňat na vedlejšího chlapíka, když nám za pár minut jel bus. Ugh.

Bus nakonec v pohodě, klucí nikaragujský si jeli hitovky jako Thriller, All By Myself, Billy Jean, oh yeah. Vystoupili jsme v Rivas. Cena 20NIO, ani ne dolar. Na třetí pokus jsme našli hostel Hospedaje Hilmor, a po troše smlouvání za $5/osoba ubytovali. Koukli jsme se ven - tady byl nějakej mikuláš/ježíšek fest - všude svítí stromy, hrajou (divný) nikaragujský koledy, sousoší panny Marie a kdovíčeho. Dokonce projel i alegorickej vůz s lidma převlečenejma za anděly!

Pak večeře v italský fancy restauraci. 1/3 velkýý pizzy za $5 a pivo za $1. Třetinka. Hm. Při vybírání Miriam prohlásila, že by si dala s někym pizzu, ale že musí bejt bez masa, protože je vegetariánka. Michala už předtím tak nějak vytáčela, ale teď prostě zahlásil "no a ještě je vegetariánka?! Ty vole!". Michal a jeho vyznávání masa je ale kapitola sama pro sebe.

Bojler. Zn. Středoamerický styl. Slunce je horký, tak ta voda se ohřeje. Ne?

pozn. Ve Střední Americe neznají pojem teplá voda. Voda je teplá podle venkovní teploty. Brr. Někde maj teda třeba sprchu, kde do hlavice vede elektrika a má to fungovat jako průtokovej ohřívač. No, možná tak v teorii. O ty 2-3 stupně se to i ohřeje, ale furt je to studený.

7. 12. San Juan del Sur, Nikaragua

Ráno snídaně z pekárny, 12NIO za dobrý sladký pečivo. Cool. Potom bus, $1 za cestu do San Juan. Školním busem, totálně narvanym. Měl tak 180 cm na vejšku, takže jsem dost trpěl. Nakonec jsme se dostali do Juanu, kde němci šli do jinýho hostelu ($8) a my do $6. Tady v tom městě se pořádá Sunday Funday event pro američany - za $30 dostaneš triko a pak tě bus veze za noc do tří různejch klubů, kde se chlastá. Ale pití neni v ceně. Nic pro nás, moc drahý :(

Koupili jsme rum a chill na pláži. Pak domů pro koly a víc rumů (3) -> jdeme ke Kristovi na západ slunce. Moc nestíháme, ale naštěstí nás cestou vzali nějaký El Salvadorci na korbě, takže hurá. Při nastupování se ukázalo, že Vítek je už docela na sračky, když slítnul z korby a rozplác se na zemi.

Yep. Je to selfie. Ne. Nestydím se.

Chtěli po nás $2 za vstup k soše. Vítek prohlásí, že v žádnym případě a jde někam do pryč. Nahoře chillíme, fotíme, děláme bordel a pak je čas jít zpátky. Vítek není k nalezení, 10 minut se po něm koukáme, až se mysteriózně zjeví u auta. Pak cesta zpátky na korbě a víc rumu a chill v bazénu v hostelu. Pomalu blackout a spaní.

8. 12. Ometepe, Nikaragua

Těžký ráno. Slyšim zvuky, jako kdyby někdo šukal. V pokoji je 16 postelí, ale holt když musíš, tak musíš? Po 40 minutách už je to otravný, tak se rozhlídnu a on to je jen špatně upevněnej stropní větrák co se kejve ze strany na stranu. Jsem blb.

Prej jsem včera odpad docela brzo (jakože ve 20:30 brzo :D), oni ještě šli někam do baru a na burrito. Aspoň jsem nic neutratil! V 9:30 sraz na marketu. Vítek nasranej, protože je ráno a spěcháme. To on nerad. Nakonec bus jede až v 10. Hurá do Rivas! (ano, zpátky).

Koše na recyklování PET vyrobený z PET. mind=blown

V Rivas jsme vali taxíka na pobřeží, docela levně ($1). Tady mini trajekt, ztratil jsem Tomášovi nůž. Sorry :( Předchozí noc se trochu podepsala na mym žaludku - houpací se loď byla dost špatná. Celou dobu jsem proseděl a snažil se neblejt. Uspěl jsem, ale bylo mi dost na nic. Z přístavu opět taxík, daleko, až kousek za Santa Cruz. Tam eko-friendly, sustainable hostel-džungle-něco - El Zopilote. Hodně pěkný. Všechno z bambusů, přírodní, spíme v hamakách (pro mě poprvý) - $4/noc. Spoustu lidí. Příjemný místo.

Nikaragua, na ostrově, nemaj tu teplou vodu ani kanalizaci, ale berou bitcoin!

9. 12. Motorky! Ometepe, Nikaragua

Ráno probuzení v 6:30 - bez budíku. Hamaka fakt dobrá. V 6:45 budík a jdeme na ... jógu! Od 7 ráno byla lekce, klidný mistečko mezi stromama. Američanka vedla 1.5hodinovou session, místy náročný, ale celkově fakt relaxace a klid. V 8:30 snídaně a jedeme na motorky!

Za $25 na celej den (do 17:00) každej půjčujeme motorku. Většina dirtbiky, Majk s Vítkem si dali skútr. To byl fail, cesta byla dost k ničemu, šutry, díry, písek, dirtbike se rozhodně hodil víc. Ještě s náma jely dvě nizozemky. Neměli dost motorek (chtěli jsme jich 7), ale svolali je z jinejch míst po ostrově. Vyrážíme po směru hodinovejch ručiček na jižním okruhu ostrova. Cestě se pomalu nedá řikat cesta - díry, šutry, ale je to sranda. Adrenalin, super. První fail byl američan Kevim, co jsme ho potkali na trajektu cestou na Ometepe a jel taky s náma - spadnul mu na nohu jeho skútr (ten si vzal, protože nikdy na motorce nejel a američan + manuální řazení, to prostě nejde dohromady :D). Otočil to, a pak jsme zjistili, že skútr vrátil a oni po něm chtěli $100 na opravy.

Cejtíte tu drsnost? Yep, bacha na nás.

My ale pokračovali dál. Skákání po cestě, vyhejbání se krávám co někdo vedl, "obdivování chudoby", zajímavý. V San Ramon jsme dali oběd - pivko a kuřecí-něco-jako-Casados. Celkem malý a poměrně drahý. Ale dobrý, z lokální farmy. Celkem nám to trvalo, dostat se tam. Takže jsme vynechali vodopády a jeli dál, udělat celej ostrov. Při příjezdu na lokální "dálnici", tj. jednoproudou asfaltovku, po nás chtěli prachy. $1. Holt jsme zaplatili a jedem dál. Tady to šlo o dost rychlejš. Nefungoval mi tachometr ani otáčkoměr, takže ale netušim kolik jsme mohli jet. Jo a před obědem jsme potkali dva Kanaďany, co se znali s Nizozemkama, tak se k nám přidali a vypadali jsme jak hustej motogang. Tak nějak.

Cestou jsme špatně zabočili (resp. jeli rovně) a dostali se do San Marcos. Lidi na nás koukali jak blázni, no byli jsme někde úplně v prdeli. Holkám přestala startovat motorka, po pár roztlačeních a failech se vyměnily s Markem. Dostali jsme se na "hlavní"! A v Altagracia se Majk rozsekal, položil motorku na bok. Křivý řidítka, plasty prasklý, nebylo to pěkný. Lokálové se mu totálně vysmáli. Ale zvednul se, oprášil a pokračovalo se. Za městem benzínka.

Zleva: Marek, Holanďanka #1, Holanďanka #2, Michal

Natankovali jsme, za benzín na celodenní ježdění jsem dal asi 85,-, takže to je pohoda. Celkem jsem platil za víc lidí 660NIO (něco kolem 600,-) - tak že zaplatim kartou. Šli jsme dovnitř, týpek vypojil nabíječku a zapojil platební terminál. První divnost. Píchnul dovnitř mojí kartu, blabla, dal jsem PIN a ... terminál se vypnul. Asi se vypojila elektrika, stihlo se vytisknout tak 1 cm účtenky? Týpek to teda zapojil a že dáme znova. Mam tušení, že by to mohlo bejt špatně, ale jdu do toho. Podruhý naprosto to samý. Tak holt platim cash.

Jedeme zpátky, to už bez problému. Přijeli jsme v 17:05. První věc - prej volala benzínka, že ty transakce kartou prošly. Fuck. 1000,- v háji? Tak že pojedu zpátky pro ty prachy. Oni ale chtěj za motorku prachy, že mi jí zadarmo nepůjčí, je to můj problém. Naštěstí mě Kanaďan Sam vzal, páč má motorku až do dalšího dne. Týpci od motorek si všimli Majkovo rozsekanýho stroje. Odjíždim když začíná dohadování.

Cesta tam byla u sunsetu, romantika! Dojeli jsme na místo, byl tam asi majitel/manažer - 16letej kluk, kterej se omlouval, za 5 minut jsem odešel s 1320NIO v kapse. Hodně překvapivý, Nikaragujci umí bejt poctivý. Vydali jsme se zpět, slabý světlo motorky nebylo zrovna dostatečný, celkem adrenalin. Přežili jsme. A doma jsem zjistil, že nakonec za rozsekanýho skútra z Majka vytáhli $320. Bah. To je docela silný.

Jdem na jídlo na pizza night, ale $7-$10 za malou pizzu ne. Takže jdeme dolů do nějakýho Owl-něco místa. Tam sedí nějakej čech! Podobná cena, ale je to větší a dobrý.

10. 12. Maderas Volcano, Ometepe, Nikaragua

Ráno vzbuzení v 6:20, protože jsem zapomněl dát budík na 6. Rychle packnout a snídaně. Jenom základní chleba, vejce, sýr. Chvíli po 7 přišli dva chlápci - guidi (á $8). Trocha chaosu při počítání lidí a vyrážíme. Z nějakýho důvodu máme zas největší bágly. Guide si jde v gumovkách a s mini batůžkem.

První část na pohodu, docela rovina, ráno není tolik vedro. To se ale brzo změnilo. Sice nebylo vedro vůbec, kopec byl slušnej. A pak i bahnitej, přestože nepršelo. Když už jsem si myslel, že jsme skoro na vrcholu, najednou jdeme dolů, pak nahoru a zas dolů. Sranec! Po 4 hodinách, zničených nohách a špinavejch botách jsme se dostali nahoru. A samozřejmě byl v mraku a bylo p*ču vidět. A nebylo všemu konec. Ještě jdeme z kopce dolů, dovnitř do kráteru! To bylo teprv pošušňáníčko.

... a v hostelu pračka není. Není to dost eko-friendly.

Do kráteru jsme došli. Obří, i když jsme stejně neviděli dál než na 20 metrů. Dali jsme oběd a po chvíli jsem se rozhoupal a šel do vody. COLD. A bahno. Bylo tam tak 50 cm "čistý" vody u hladiny a pak měkký bláto, kam až nohy dosáhly. Jsem se v něm na chvíli zaseknul. Pak vylézt, nějak se bez ručníku usušit, navlíct hnusný ponožky a hurá z kopce! (Ale nejdřív do kopce, vylézt ten kráter...)

Cesta zpátky bohužel neuběhla o moc rychlejš než cesta tam. Bolelo to, nohy těžký, cesta zpátky vedla na konci trochu jinudy, šli jsme přes extrémně coolovou vyhlídku, pohled na ostrov a Volcano Concepción. A pak už jenom kousek, hurá a v 16 jsme zpátky. Unavenost snů. Chodíme postupně spát už od osmi. Plánování zejtřejšího odjezdu, asi pojedeme s Nizozemkama taxíkem do přístavu. Ale ráno jóga!

Výhled za to ale stál. Volcán Concepción

PS. nečekal jsem to, ale výlez byl určitě těžší než Cerro Chato. Ufff.

11. 12. Grenada, Nikaragua

Vstávačka v 6:30 po pomalu 10 hodinách spánku (zatim snad nejdýl co se tu spalo). Jóga. Po včerejším výstupu dost namáhavý, nohy jsou cejtit. Závěrečná relaxace blaho.

Po józe rychle dobalit poslední zbytky. Z nabíječky mi zmizela power banka, nasranost. Dobalim, vezmu špinavý ponožky a hurá platit. U recepce zjistim, že powerbanka byla u nich - yay. Celkem účet na nějakých $39. Chci platit kartou, takže +6%. Z nějakýho důvodu. ALe stejně, $41 za 3 noci, guida, piva a pár jídel, docela pohoda. Zdá se, že nám pár piv i zapomněli napsat, celkem jich máme docela málo. No, jejich blbost.

V 8 jsme měli objednanýho taxíka, za $3/osoba, z původních $5 dobrý. Dolů jsme došli tak v 9:10, hodili batohy na střechu a ... čekali na Miriam. Když se konečně ukázala, všech 12 nás (6CZ, 2GER, 2NL, 2USA) jelo směr přístav v Moyagalpa. Řidič nechal Marka řídit, ale byl dost zděšenej, když jel celých 70km/h. Když se vystřídali zpátky, byla píchlá guma. Hever měl problémy, tak jsme museli zvedat auto z boku. Nová pneu totálně sjetá, vzorek 0 mm.

Do přístavu jsme dorazili 15 minut po odjezdu naší lodě. Naštěstí byla schedule špatně a další jede už v 11. Takže 45 minut na nějakej nákup. Dobrý. Koupil jsem si pár banánů, 2,-/kus. Oproti tomu Marka vyšlo jedno jablko na 30,- :D

Cesta byla docela v phodě, žádná mořská nemoc. Prospáno. U přístavu hned bus, vyhodili nás kousek od Grenady, tam přestup na další a hurá, jsme v Grenadě, docela rychle (2 hod) a levně (do $4/osoba).

Grenada. Nízký městečko s překvapivě velkym počtem kostelů.

Našli jsme příjemnej hostel nějaký 4 bloky od Central Parku - De Boca, en Boca. $5 za hlavu. Pohoda. Prošli jsme se po městě, prohlídli pár katedrál. Večeře stylem zkoušení pouličních jídel. Pak drinky u hospody - 50,- za 2 mojitos, 30,- za Nica Libre. Pár toho bylo, já odešel volat s Caitlin - pár zpráv a při pokusu o hovor se mi zhroutil telefon. Tak teda nic. Pak se lidi vrátili, vytáhli jsme slavnostního ruma a colu. Abysme ale mohli pít v hostelu u stolů, chtěli po nás $5 - víc než celej rum. Pak nám někdo dovolil jít dozadu k prádelně a pít tam, takže to se dalo.

Majkovi odmítli jeho kreditku, problémy a pak nakonec k účtu přidali 15% tax a 10% "dobrovolný dýško". Tohle neni USA, lidi!! Jo a koupil jsem si brejle za 60,-. Protože jsem ty svý žlutý z USA ztratil.

12. 12. León, Nikaragua

Vstávání v 7:30, cesta na tržiště pro snídani. Donuty á 3.5,- a banány á 0.6,-. Základní chleba. Zabalili jsme a v 10:30 jsme vyšli na bus. V 11 na cestě. Grenada - Managua - León za ~$3. Chvíli jsme hledali a našli hostel za $5. Klasika.

Vyšli jsme do města, koupili Volcano Boarding za $30. Kebab maj podobnej jak v Big Burgeru, za 80,-, dalo se. Zmrzlina, chození, focení. Našli jsme pěkný hamaky za $9/kus. To je hodně sympatický, takže jsme koupili 4. Jak jinak. Kupujem ovoce, 20 banánů, ananas, meloun, pomeranče, celkem za míň jak stovku. Pak rum a děláme si smoothies!

Ještě že jsme koupili ty hamaky. Ušetříme za pokoj a ještě je to pohodlnější než postel.

Securiťák nás tu obtěžuje, říká že nemáme chodit do El Salvadoru, že umřeme. Mluví na Majka furt španělsky, nechápe že mu nerozumí. Je vožralej, dojde do lednice, něco někomu sežere, "pokecá" s náma, jde zpátky na pozici. Tak 4x za večer. Pak nás prosí o panáka, nám ale rum fakt už došel. Načež odešel a ustlal si na supermana uprostřed společný

13.12. Volcano Boarding, León, Nikaragua

Vstal jsem v hamace v 6:30, první věc po probuzení co vidim - sekuriťák. Špatnej začátek dne. Postupně se lidi probrali, vzali jsme věci a šli koupit něco k snídani. Za rohem byla francouzská pekárna, tak za 50,- "sandwish (jak tu VŠUDE označujou sandwiche). Pak ke Quetzal office a hurá na korbě k sopce Cerro Negro.

Tam jsme dorazili po hodině poněkud nepohodlný jízdy, podepsali něco a začali hikovat nahoru. Nebylo to moc daleko a cesta docela easy, vzhledem k tomu, že kopec je celej jen šutry. Cestou síra, sem tam se ze země kouřilo - celá hora celkem rozžhavená. Dali jsme pár fotek na vrcholu, viděli kráter. Pak zpátky na boardy, obléct kombinézu (fakt malou, trčely mi z toho ruce i nohy). Vedoucí oznámila, že zapomněla na brejle, takže sorry. Jet dolů bylo celkem těžký, musely bejt nohy nahoře, záklon, podobně jako na bobech, akorát zkřížený s posilováním břicha. A furt se ten board stáčel do strany. Oči plný šutrů, boty plný šutrů, vlasy plný šutrů. Ale jo, byla sranda.

Kráter Cerro Negro. Když se vyhrabala díra do země, nedala se v ní udržet ruka, jak ta sopka žhnula.

Pak jsme dojeli kousek zpátky na základnu, dali svačinu, hikovací část se odpojila a jelo se na boarding znova. Podruhý už jsem věděl jak na to, takže to jelo rychlejš, ale stejně šutry všude.

Potom oběd - veggie burrito a cesta domů. Skoro jsme nabourali autobus, při vykládání boardů si týpek urval nehet, ale my jsme přežili.

Doma honem shánění shuttle do El Salvadoru, a nakonec soukromej pro 7 lidí za $58/osoba. No, je to dost... Jedeme v 2:30 ráno, z "bezpečnostních důvodů", abysme v Hondurasu jeli za světla.


Ale to už bude v dalším dílu pohádky, přátelé. Ahój.

Černá skříňka #1 - Cesta a Kostarika

[ Martin Melka ]

¡Hola!

Při naší pouti Střední Amerikou jsem si psal krátký shrnutí každýho dne, abych se pak i po nějaký době byl schopnej orientovat co, kdy, kde, kdo a tak. A protože nejsem lakomej, tak vám to sem přepíšu. Ale pozor, není to vyprávění, není to uhlazený a sem tam tam jsou hrozný kraviny. A sprostý slova. Předem upozorňuju. Jako doprovod k fotkám by to mělo bejt dobrý. Tady jich bude jen pár pro ilustraci, kompilujeme album co je koukatelný. Stay tuned.

Kostarika

Rozloha: 51 100 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Cerro Chirripó 3 820 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 4 509 392 (ČR 10 521 646)
Měna: Kostarický Colón (100 CRC = 4.5 CZK)

28. 11.

První problém, nekompatibilní délka kroku. Tom si pohodlně jde, Michal musí popobíhat.
Majkovo největší starost - nepochcat si DS2019 form.

Ze Schenectady jedeme do NYC "čínským busem". Kromě nás pěti celej bus plnej černochů. Někde cestou se zastavilo a pár lidí vyšlo ven si něco koupit. Mezi nima byla i máma, která v buse nechala svoje 3 (?) děti. Po chvíli přišel řidič, zavřel dveře a odjel. Trocha zmatkování a dětský paniky přimělo ridiče objet blok a vrátit se zpátky.

V NYC si jdeme po ulici, nepřehlédnutelný turisti už z dálky. Pár lidí se nás ptá kam jedem. Jeden z nich na naší odpověď odvětí "Hele, radši zůstaňte v Kostarice. Hlavně nejezděte do Guatemaly. To je nebezpečný.". Povzbudivý. Fakt.

Letadlo nám letí v 9:40 další den, je kolem 21 hodin. Dost času na zabití. V Tick Tock dineru u Penn station nějakej ten burger a leháro. Máme s sebou rum, ale žádnou colu. Ale tohle je USA, kde maj bezedný kelímky, a jako správný češi přece nebudeme platit víc než musíme. Tohle bohužel nebyla pravda v našem okolí, takže jsme se nakonec zašili v nonstop McDonald's naproti Penn Station, objednali large coke, dolili rumem a čekali. Nevim jak se to stalo, ale za tu noc jsme v našem mekáči potkali nezávisle na sobě dva Čechy, studenty.

Nenápadně. Nad náma byla kamera. Ale nikdo nevypadal, že by mu rum v Mc's vadil.

"No je to něco jako když v Ubuntu měníš obrazovky, ta krychle jak se točí." "No, u mě je to spíš jako sinusoida, nahoru a dolů." - technici řeší LSD

"Tamten neg-hmm-hm-spoluobčan divně spí" - Tomáš pozoruje černocha co vedle nás spí s otevřenejma očima.

29. 11. Tamarindo, Kostarika

Přílet do Liberie - venku nemilosrdný nabízeči svezení. Cesta do Tamarinda za $70. Nakonec se našel někdo za $25 za skupinu. Moc anglicky neuměl a celou cestu povídal furt chiquitas a señoritas, troubil na holky a chichotal se u toho. Když mu někdo vjel do cesty, zvolal stupido! a nemilosrdně vytroubil. První setkání se středoamerickym způsobem řízení.

Do Tamarinda jsme dojeli, vyhodil nás u doporučenýho hostelu a odjel. Po pár slovech se na nad naší španělšangličtinou majitelka se slovy "vy ste češi, co?" slitovala. Slovenka. Proč ne! A všech pět se nás nacpalo do jednoho pokoje pro tři (malý) lidi. Jedeme budget! (I když zpětně, $12/osobu/noc bylo brutálně drahý)

Ha, česká vlajka! A pět holobrádků v popředí.

BANÁNY! Kus za jednu korunu. Žereme.

Večeře u FT's. Konečně správná velikost piva, žádný americký 330 ml, ale rovnou 750 ml! Docela dobrý, chutnáme Casados, velká porce, levná cena. Kostarika se mi zamlouvá. Za check-in na facebooku dostáváme panáka lokálního pití. Není moc velký, je hrozně sladký, ale což.

Večer totální odpadnutí na terase na hamakách a sedících pytlích, vypadáme jak vylitý.

30.11.

Ráno dlouhý vstávání, řešení co dělat. Monkey park? Podle slovenky nein, je to k ničemu. Takže řeka, za $40/skupina tour lodí proti proudu, víc do džungle. Původní cena $125. Krysy. V řece a kolem ní živý krokodýli, leguáni, opice, svlečená kůže hroznýše. Not bad. Pak cesta po Playa Grande, Wil-Mart shop. Našli jsme spadlej kokos, rozbili ho, vypili vodu/mlíko, snědli bílou dužinu. Proč to neroste i u nás? :(

Potom zpátky, beer&fruit romantický (sausage) moment se západem slunce. $2.5 (58,-) za 1l pivo. To se dá. Na hostelu hejtovací monopoly o to, kdo udělá ráno snídani a vyleje na sebe kýbl ledový vody. Po 3 hodinách nebyl vítěz a jenom hádky o tom, jak ho určit. Hra k ničemu! Vejce se udělaly už večer, ice bucket já, Tom a Michal protože proč ne. Vstávání v 5 AM? WTF.

23:00 - nějakej vůl hodil papír do hajzlu (což se nemůže) - opakovaně. Hajzl ucpán, voda přetekla. Ještě že jedeme pryč.

1.12. La Fortuna, Kostarika

Poločas rozpadu hovna experimentálně určen na 3 hodiny - teď jsou už místo jednoho čtyři kusy.

Jedeme busem. Kostarika nezná něco jako jízdní řád, musíme se ptát místních lidí. Luck, bus jede nejen do Liberie, ale pak dál, do Cañas. Busy extrémně pomalý,  zastavujou kdykoliv, kdekoliv. 50 km/h maximálka. Žádný dálnice, ani státovky, všude cesta, co by u nás byla tak třetí třídy. Lidi mimo turistický místa neumí ani piču anglicky. Je to otravný, ničemu nerozumět. Alespoň, že Vítek něco okecá, když se učil. Poslední fáze busu 3 hodiny pořád ten samej rytmus totálně podobnejch songů. Že by kostarickej národní beat? Nechápu a irituje mě to :D

V La Fortuně z autobusáku domluveno spaní $7/noc/osoba, což je dost cool. Pokoj rozumnej, spim s Tomem. Jedeme do města, kupujem piva, banány, ananas, mango, avokádo. Pak cesta k jezírku v řece pod vodopádem. Pěkný místo s tarzanskym lanem. Chill a ledová voda. Zpátky domů, kupujem meloun a rum.

Ledový jezírko nějaký 2 km od centra La Fortuny. A tarzanovský lano.

Posezení v sítích, ovoce, co dělat zejtra? 2 volcanoes hike! Ale nechceme guida, $60/osoba? Se asi zbláznili. Šak to zvládnem sami. Ne? Sednul si k nám lokální ubytovatel Luis, povídání o Kostarice:

• Nemaj rádi USA
• Za VŠ se platí
• Nikdy nebyli v normální válce
• Nemají naprosto žádnou armádu - mívali jí, ale všechno prodali a investovali do školství
• Nemaj rádi Nikaraguu, ta jim chce tajně ukrást území. Hranice jsou tvořený řekou, ale Nikaragua kopala kanál, aby tekla jinudy a získali tak území.
• Jsou exploitovaný MNC (nadnárodníma společnostma) - neokolonialismus USA

2.12. Cerro Chato, La Fortuna, Kostarika

Den sopky! Ráno jsem se vzbudil o hodinu dřív, protože Majk chrápal. Balení věcí na kopec. Hoodně vody, cestou kupujem, jak jinak, banány! Vyšli jsme pěšky, nechceme taxi, šetříme. Daleko, předaleko to bylo. Kopec. Kořeny. Chcalo furt. Mlha. Bahno. Kluzko. Za vstup do "parku" chtějí $10. Po zaplacení nám holka řekla, že sorry, ale koupat se v kráteru dneska nejde, moc to klouže. No supr, na to jsem se těšil nejvíc :(

Cesta nahoru byla záživná, bolelo to, ale těšil jsem se na vrchol a pohled na okolí a vedlejší Volcán Arenal. Hledání schůdnejch cest s co nejmíň bahnem, sem tam snaha nezmoknout a vzít si pončo. Ale když už popátý za 15 minut začalo po sluníčku z vteřiny na vteřinu totálně chcát, fuck it moment, ať zmoknu. Triko turch, žádný zvířata kolem, jenom kytky, kořeny a déšť. A mlha.

Nebyla to procházka růžovym sadem. Spíš prochcanou džunglí.

Dostali jsme se nahoru a bylo vidět úplný HOVNO. Tři hodiny dřiny a nevidíme naprosto nic. Tak jsme snědli mortadelu (fuj), dali panáka vodky (pomohlo), selfie (ano, padla tam) a vydali se dolů. Klouzání, padání, Tomovo GoPro snad něco zachytilo. Vítek zahlásil "Pojďte tudy, tady to neklouže." a o vteřinu později se válí v blátě. Nahoru jsme šli 3 hodiny, dolů 1. Za cenu špinavýho asi tak všeho. Od úpatí hory ještě slušná dálka domů, boty turch, 100% nepohodlí.

Koupil jsem žabky a ručník, boty jsem trochu přecenil, když jsem myslel že jako jediná obuv budou stačit. Večer jídlo v Soda y restaurante, Sopa Negro $4, Casado $5. Free předkrm pečený bagety s česnekem a dezert rýžovej puding. Akorát 0.3 l Imperialu za $2.5 nic moc.

Doma rumeloun! Den odleželej meloun naplněnej rumem. Yum.

Rozmazenej (namazanej?) Majk a rumelounek při večerní pohodě.

3.12. Cartago, San José, Kostarika

Michal: "Ty vole, jak to, že na dovolený musim vstávat dřív než do školy?!" - bylo 9:30.

Pozvolný vstávání, čekání, protože chcanec jak prase. Pak na bus - jede až v 12:45 za $5/osoba. Takže nákup - nanuky a banány. Čekáme v pekárně.

Dlouhá cesta, Majk obdivuje duhu, je jak sjetej. Z nějakýho důvodu máme přednost před lokálama do busu, chudáci musí stát, zatimco my sedíme. Po nějakym čekání a přesedání jsme dorazili do San Jose, pěšky jdem 2-3 km na další zastávku. Hrozně. Moc. Lidí. Davy se valí. A mezi nima vyřvávaj pouliční prodejci co prodávaj lístky do loterie. Asi populární artikl.

Na autobusáku 50metrová fronta na bus. Naštěstí jedou klidně 3 najednou, takže po pár minutách jedem taky. V Cartagu další pochod k Markovi (novej člen sestavy!) domů. Trochu překvapení jakej low-end v bydlení tu mají. Rychle vybalit, sušit, jdeme na večeři. Specialita lokálního fastfoodu - Papas la Rustica, hranolky zalitý refried fazolema, sýrem, masem, kečupem. Ostatní si dávaj Patacones. Dobrý to bylo, ale ne moc sytý.

Sportbar v Cartagu. Nerozumim nikomu, sedíme na židličkách, nemáme stůl ani pivo a vedle nás jsou hajzly.
Jak jinak říct "nemáme rádi gringy"? :D

Potom bar - hrál se fotbal, narváno. Přišli jsme tam, posadili nás ke zdi na židličky a čumíme. Vypadáme jak trotlové :D Ale měli tupláky, takže fajn. Po fotbale se trochu místo vyklidilo (Cartago prohrálo) a my si i sedli. Ve 12 zavíračka, ani nás nenechaj dopít, nabízí že nám to přelijou do plastovejch kelímků, ale máme jít. Cestou domů se učíme kostarický, resp. španělský sprostý fráze. [karipiča] je prej drsný. Pozn. piča znamená péro, maj to kluci prohozený. Doma posezení, Marek pohostil trochou trávy.

4.12. Irazú, Cartago, San José, Kostarika

Ráno vstávání v 7:00. Argh. Počasí poněkud nepřející, jdeme kilometr na bus - nějaký $3 za cestu na Irazú, za vstup dalších $15. Ale vyčasilo se a byl vidět kráter - docela coool. S trochou představivosti byl vidět Pacifik i Atlantik. Cestou dolů pak extrémně hustá mlha. Ani sanatorium, co bylo v plánu, jsme neviděli. Pak v Cartagu Basilica de Los Angeles - podivný křesťani si klekli na začátku kostela a šoupali se po kolenou až k oltáři a něco mumlali.

Irazú, nejvyšší sopka Kostariky.

Poté domů a extrémní Walmart. Tam kupujem plechovky jídla (because fuck you, záda), obligátní vysrání, bezednej kelímek a nějaký fastfood jídlo. Socka style. Zpátky doma sprcha, shora sprchový hlavice zapojený dráty a při zapnutí vody v hlavici jiskří. Přežiju to? Po zemi běhá šváb.

Pak jdem někam na terasu, kde je spoustu lokálních lidí, ale nikdo neumí anglicky, takže si moc nepokecáme. Pizza pro 6 a free parmezán. Takže jsme ho sežrali půlku, jak jinak. Od místních máme objednaný lokální pití - Chilli Guaro. Zní to vznešeně, ale reálně je to něco jako Bloody Mary. Akorát o dost hnusnější, pálivější a míň alkoholický. Takže Michal po prvním panáku prohlásí, že tohle teda fakt ne a pak to do něj musíme lejt násilím. Ve 22:30 chceme koupit ještě nějakej chlast, na zapití, rozumějte, ale všude je zavřeno. WTF. Horší jak USA.

Domů kolem půlnoci, zejtra v 8:15 snídaně? No to teda nevim.

5.12. Instituto Tecnológico de Costa Rica, Cartago, San José, Kostarika

Opravdu se vstalo. V 7:45 budík. Marek fakt nedokáže spát jako normální člověk. Koukli jsme se na kampus, docela pěkný, velký, kytky, bublina podobně jak Union. Kolem 4000 lidí to prej má. Menza fajn, levný, ale chuťově nic zázračnýho. Fazole s rejží, smetana, smažený plátany. Ale ok.

Pak domů, samozřejmě 100 hodin strávených sraním. Zpátky pro Vítkovo bundu co nechal včera na sešlosti a do města! Nějaká radnice/muzeum/věc. Sošky, obrazy, cool zahrada. Pak konečně trh. Fuj! Krásný ovoce a zelenina, ale hrozně lidí a někdo furt na někoho řve. Navíc nemaj nikde napsaný ceny. Jak to porovnat? Furt se ptát kolik to stojí je opruz, hlavně proto, že jak se člověk zeptá, už mu prodavač něco vehementně cpe. Navíc se počítá se smlouváním. To nemam rád. Koupili jsme mimo banánů a ananasu nějaký neidentifikovatelný ovoce. Všichni zkřivili ksicht a hned to vyplivli, Vítek ležérně že mu to chutná.

Já snad začnu jíst to ovoce nebo co...

Na večer avokáda, bude guacamole. Yay. K tomu fazolová pasta a tortillový brambůrky (i.e. nachos) a Into the Wild. Motivační, fakt. Fekální problémy pokračují, jeden záchod nedostatečný. Spát jdem ve 22, budík 3:40. Meh. To jsem teda zvědav. Zítra Nikaragua!



Zvolil jsem formát jedna země - jeden post. Dalších pár výblitků z černý skříňky čekejte v blíže neurčený čas. Buenas tardes.