Černá skříňka #3 - Honduras, El Salvador

[ Martin Melka ]

V tomhle postu to vezmeme zhurta, rovnou dva státy. Pravda, Hondurasem jsme jenom projížděli, takže to bude pár zmínek, ale počítá se to!

El Salvador

Rozloha: 21 040 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Cerro El Pital 2 730 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 5 744 113 (ČR 10 521 646)
Měna: Americký Dolar (1 USD = 24.9 CZK)

14. 12. Honduras & El Salvador

Vstávání ve 2:00, rozmrzelý balení a buzení otravnýho securiťáka, aby nás pustil ven. Řidič nemluvnej, naházal bágly na střechu, přivázal a jelo se. Prostřední místo, kde jsem seděl, nemělo opěrku na hlavu. Supr.

Chlápek se toho moc nebál a jezdil i 80 km/h. V totální tmě za kamionama se to vzhledem k děravý silnici změnilo v rallye a klidně třetinu času jsme strávili v protisměru. Nechápu, že jsme neurvali kolo nebo něco, to byly rány jak prase. I řidič se občas, když vyjel obzvlášť šťavnatou díru, tvářil skoro na pláč.

Na hranicích s Hondurasem po nás chtěli $2 za opuštění Nikaragui. No, budiž. Pak při vstupu do Hondurasu byla pověšená cedule, že cena za vstup je $3 a jestli budou chtít víc, máme je reportnout. A samozřejmě krysa úřednická chtěla $4, ale hádej se s hraničářem. Řekli jsme mu, že tam se píše, že je to prostě $3. A on že "jo... no... to sice jo, ale tohle platí ve dne. Teď je 4 ráno, takže to je příplatek, no." Určitě.

When you see it... / Až to uvidíte...
Prostě chill na Honduraskejch hranicích

V Hondurasu docela klid, silnice furt rozmrdaná, lidi chodí po krajnici potmě a nejsou vůbec vidět. Takže kromě vyhejbání se dírám se ještě snažíme nepřejet lidi. Fun times! Ale netrvalo to dlouho, v Hondurasu jsme chtěli strávit co nejmíň času, takže jsme to vzali přímo nejkratší cestou. Za nějaký dvě hodiny jsme už na hranici s El Salvadorem.

Policajt, brokovnice a Ježíš. Tak by se dal shrnout El Salvador.

V El Salvadoru to byl ale luxus. Nechtěli nic za vstup do země a úředníci mluvili anglicky. Jak málo stačí člověku ke štěstí. Lokální měna jsou americký dolary, takže super, nemusíme přepočítávat. Ještě pár hodin jsme pokračovali dál a po celkových deseti hodinách jízdy jsme konečně vystoupili na El Tunco - takový turistický vesničce. Pěkná pláž, pěknej písek, pěkný vlny. Pěkný holky.

El Tunco. Oblíbená surfařská destinace. Škoda že nemáme surf. A neumíme surfovat. A nemáme na to rozpočet.

Na večeři jdem do nějakýho podniku s lokálním jídlem (jak jinak) a tady se dozvídam, že Fajitas neznamená maso s něčim zabalený v tortille, ale prostě maso nakrájený na nudličky se zeleninou a něčim dalším. Každej den se něco naučíš. Bylo to super, i když trochu dražší, protože tu byl znát ten turistickej (americkej) ruch.

Proč? No... on se nechal. A pózoval. Takže to podle mě chtěl.

Po celodenní jízdě unavenost, tak že půjdem po chvíli facebookování spát. To šlo ale docela blbě, když skupina hispánců měla pokoj vedle nás a furt pořvávala nesmysly a pouštěla, jak jinak, "hudbu" z mobilu. Super cool přece! No a ještě k tomu mi ty krysy zabraly hamaku kde jsem chtěl spát. Takže jsem spal na zemi v pokoji. Scheiße! Ale co nadělat.

15.12. San Salvador, El Salvador

Ráno jsem se vzbudil kolem 6. Naštěstí, protože idiotský hispánci v 7 vstali a začli řvát a pouštět "hudbu". Vstali jsme, dojeli do města poblíž a posléze i do San Salvadoru. WTF. Všude policajti. Všichni brokovnice, samopaly, na každým druhým bloku.

Nemůžu si pomoct, ale já v tomhle prostě toho vánočního ducha nemůžu najít.

Došli jsme k jedinýmu "hostelu" co byl v okruhu pár kilometrů - $10 za noc, pro všechny. Běžná cena $2/1 hodina. Ano, hodinovej hostel pro mrd souložení. Nechali jsme tam věci a šli kouknout co je ve městě. Cesta vedla přes tržiště - prodávající holky na nás zíraly jak blázni, když jsme šli kolem, chytaly nás za ruce a říkali, ať si jdem něco koupit. Holky ještě šly, lichotilo to. Ale pak s tim začali i kluci a to už nebylo ono.

V centru byla socha chlápka na koni, něco jak na Václaváku, a bordel. Jinak vcelku nic. Papírovej strom od Western Union. A asi 200 holubů. Poptali jsme se jak se dostat do archeologickýho naleziště Mayskýho města Joya de Cerén. V centru nasedli na bus a ... bylo by rychlejší jít pěšky. Jeli jsme skrz tržnici, takže busem tekl nepřetržitej proud lidí prodávajících plastový iPhoncy, kokosy, ovoce, brambůrky, sušenky, výživový doplňky, všechno. Hrůza. Dojeli jsme po půl hodině na místo a jelikož bylo pondělí, bylo samozřejmě zavřeno! Gah. Prosili jsme, hlídač přivolal vedoucího, řekli jsme mu kdo jsme, jak jsme zdaleka a po chvíli povídání nás dovnitř na 15 minut pustil. Říkali jsme si, že to neni moc dlouho, ale ve finále tam byly 2 místa zbytků budov, nějaký popisky a pak jedna replika jakýsi parní komory. Ale nechal nám to zadara a udělal průvodce, takže darovanýmu koni jsme na chrup nekoukali.

Chlápek nastoupil, nechal kolovat album plný mikroskopických snímků nějakejch virů a bakterií a k tomu říkal že má speciální lék, kterej vás před těmahle hroznejma nemocema ochrání. Zaručeně. Fakt! Říkal to prodejce v autobuse, musí to bejt pravda!

Vrátili jsme se a rozhodli ze San Salvadoru vypadnout, protože fakt nebyl co k čemu. Chlápek z hostelu byl v pohodě, ale vnutili jsme mu alespoň ty $2, že nám tam nechal věci. Hurá směr Santa Ana, cestou jedem k El Imposible. Bus byl dost dobrej, ten cestovní, žádnej chicken bus. Cítil jsem se jak v luxusu. Ale teplota byla tak 15°, z nějakýho důvodu klimatizace naplno. Hodina a půl. Cejtim se na zápal plic.

V Santě Aně to vypadá bezpěčnějš, sympatičtějš. Centrum ověšený světlama, vánoční strom. Policajtka doporučila 3 hostely - všechny kolem $9. Pak jsme jeden (hodinovej) ukecali z $9 na $3 za noc. Supercool! V pokoji bylo na stropě zrcadlo (sexy). Špína, v noci po zemi pobíhalo pár švábů. Ale bylo to levný, všechno odpuštěno.

Nic neni víc sexy než selfie 8 kluků v posteli kde už spolu spalo nepočítaně známostí na jednu noc. A stropní sexzrcadlo.

Marek se vysral ve vedlejším pokoji, kde spali Michalové a Stefan. Samozřejmě ucpal záchod, nejde splachovat. Fekální krize. Napětí stoupá rychleji než voda v míse.

16. 12. El Imposible, El Salvador

Ráno nakoupit do supermarketu pečivo. U pokladny nebyly schopný najít čárovej kód na muffinech. Dvakrát došli do pekárny a zpátky, nakonec řekli že to nepůjde a prostě nám to neprodali. The fuck?

Vzali jsme bus ze Santa Any postupně do Ahuachapánu a Tacuby. Na poslední část jsme měli věci na střeše busu a řidič jel jak idiot. Docela strach o věci, ale naštěstí ok. Cestou s náma začal povídat zprvu oukej, ale pozdějš dost otravnej lokál. Furt klepal lidem na rameno a něco nepochopitelnýho vykládal. A i když jeho žena s dcerou vystoupily, nechal jí jít samotnou a jel s náma "pomoct najít hotel". Fakt dík. Na místě jsme došli do Mama y Papa hotelu, pěkný místo, ale byly tam nesmírně agresivní útočný kachny. Za $8 a níž to nešlo, protože slečna nebyla majitelka. :(

Pak domlouvání na El Imposible túru. Chlápek tvrdil, jak tam jsou gangy a určitě nás okradou a možná zabijou. 40 minut si kecal svou dokola. Trochu nervózní jsme byli, ale pak jsme se ho zbavili a paní pronajímatelka nám řekla, že to je v pohodě, tohle jsou kecy co se tu šíří mezi lidma, co v životě většinou ani v tom parku nebyli. Vzali jsme pickup korbu na stojáka za $1/osoba na přiblížení, pak dvouhodinovej hike na vrchol kopce k anténě - cestou jsme potkali pár vojáků, seržant řek, že všechno je v pohodě, jenom mění stráž. Cesta byla strmá, ale výhled za to stál.

Rozjímání... Ohmmm... Ohmm. Ω... Ω... Ω... Ω...

A na vrcholu hory byla škola. Dali jsme jerky a kokos, foto s vojákama (co z toho byli docela nervózní, nevěděli jestli můžou a pak se radši šli schovat za kopeček). Rostlo tam pár pomerančovníků, tak jsme něco natrhali, jako když se u nás chodí na jablka. Cestou dolů jsme potkávali spoustu lidí co šli opačným směrem a všichni na nás zírali jak na vetřelce. Dyť nejsme tak divný.

Strážci antény! Asi dost strategická oblast, i když volně přístupná.

Večer jsme byli na pouličním jídle a potkali dva Mormony - ani ne dvacetiletý kluky z Utahu, USA; který tu byli na misi. Prostě po střední škole se sebrali a jak víra káže - na dva roky se vydali šířit víru. Chodí od domu k domu a snaží se konvertovat lidi. Dva roky. A všechny výdaje si platí sami, nic z toho nemají. Wow. Nabídli nám taky brožuru, ale odmítli jsme. Resp. Vítek odmítnul. Rázně :D

V hotelu jsme konečně spali v novým, čistým povlečení a na měkký posteli. Zejtra už Guatemala. Ale to je příběh zase na příště. Díky věrným čtenářům, jsme zhruba v půlce! Za chvíli zas nazdar, zdar!