úterý 6. ledna 2015

Černá skříňka #1 - Cesta a Kostarika

[ Martin Melka ]


¡Hola!

Při naší pouti Střední Amerikou jsem si psal krátký shrnutí každýho dne, abych se pak i po nějaký době byl schopnej orientovat co, kdy, kde, kdo a tak. A protože nejsem lakomej, tak vám to sem přepíšu. Ale pozor, není to vyprávění, není to uhlazený a sem tam tam jsou hrozný kraviny. A sprostý slova. Předem upozorňuju. Jako doprovod k fotkám by to mělo bejt dobrý. Tady jich bude jen pár pro ilustraci, kompilujeme album co je koukatelný. Stay tuned.

Kostarika

Rozloha: 51 100 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Cerro Chirripó 3 820 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 4 509 392 (ČR 10 521 646)
Měna: Kostarický Colón (100 CRC = 4.5 CZK)

28. 11.

První problém, nekompatibilní délka kroku. Tom si pohodlně jde, Michal musí popobíhat.
Majkovo největší starost - nepochcat si DS2019 form.

Ze Schenectady jedeme do NYC "čínským busem". Kromě nás pěti celej bus plnej černochů. Někde cestou se zastavilo a pár lidí vyšlo ven si něco koupit. Mezi nima byla i máma, která v buse nechala svoje 3 (?) děti. Po chvíli přišel řidič, zavřel dveře a odjel. Trocha zmatkování a dětský paniky přimělo ridiče objet blok a vrátit se zpátky.

V NYC si jdeme po ulici, nepřehlédnutelný turisti už z dálky. Pár lidí se nás ptá kam jedem. Jeden z nich na naší odpověď odvětí "Hele, radši zůstaňte v Kostarice. Hlavně nejezděte do Guatemaly. To je nebezpečný.". Povzbudivý. Fakt.

Letadlo nám letí v 9:40 další den, je kolem 21 hodin. Dost času na zabití. V Tick Tock dineru u Penn station nějakej ten burger a leháro. Máme s sebou rum, ale žádnou colu. Ale tohle je USA, kde maj bezedný kelímky, a jako správný češi přece nebudeme platit víc než musíme. Tohle bohužel nebyla pravda v našem okolí, takže jsme se nakonec zašili v nonstop McDonald's naproti Penn Station, objednali large coke, dolili rumem a čekali. Nevim jak se to stalo, ale za tu noc jsme v našem mekáči potkali nezávisle na sobě dva Čechy, studenty.

Nenápadně. Nad náma byla kamera. Ale nikdo nevypadal, že by mu rum v Mc's vadil.


"No je to něco jako když v Ubuntu měníš obrazovky, ta krychle jak se točí." "No, u mě je to spíš jako sinusoida, nahoru a dolů." - technici řeší LSD

"Tamten neg-hmm-hm-spoluobčan divně spí" - Tomáš pozoruje černocha co vedle nás spí s otevřenejma očima.

29. 11. Tamarindo, Kostarika

Přílet do Liberie - venku nemilosrdný nabízeči svezení. Cesta do Tamarinda za $70. Nakonec se našel někdo za $25 za skupinu. Moc anglicky neuměl a celou cestu povídal furt chiquitas a señoritas, troubil na holky a chichotal se u toho. Když mu někdo vjel do cesty, zvolal stupido! a nemilosrdně vytroubil. První setkání se středoamerickym způsobem řízení.

Do Tamarinda jsme dojeli, vyhodil nás u doporučenýho hostelu a odjel. Po pár slovech se na nad naší španělšangličtinou majitelka se slovy "vy ste češi, co?" slitovala. Slovenka. Proč ne! A všech pět se nás nacpalo do jednoho pokoje pro tři (malý) lidi. Jedeme budget! (I když zpětně, $12/osobu/noc bylo brutálně drahý)

Ha, česká vlajka! A pět holobrádků v popředí.


BANÁNY! Kus za jednu korunu. Žereme.

Večeře u FT's. Konečně správná velikost piva, žádný americký 330 ml, ale rovnou 750 ml! Docela dobrý, chutnáme Casados, velká porce, levná cena. Kostarika se mi zamlouvá. Za check-in na facebooku dostáváme panáka lokálního pití. Není moc velký, je hrozně sladký, ale což.

Večer totální odpadnutí na terase na hamakách a sedících pytlích, vypadáme jak vylitý.

30.11.

Ráno dlouhý vstávání, řešení co dělat. Monkey park? Podle slovenky nein, je to k ničemu. Takže řeka, za $40/skupina tour lodí proti proudu, víc do džungle. Původní cena $125. Krysy. V řece a kolem ní živý krokodýli, leguáni, opice, svlečená kůže hroznýše. Not bad. Pak cesta po Playa Grande, Wil-Mart shop. Našli jsme spadlej kokos, rozbili ho, vypili vodu/mlíko, snědli bílou dužinu. Proč to neroste i u nás? :(

Potom zpátky, beer&fruit romantický (sausage) moment se západem slunce. $2.5 (58,-) za 1l pivo. To se dá. Na hostelu hejtovací monopoly o to, kdo udělá ráno snídani a vyleje na sebe kýbl ledový vody. Po 3 hodinách nebyl vítěz a jenom hádky o tom, jak ho určit. Hra k ničemu! Vejce se udělaly už večer, ice bucket já, Tom a Michal protože proč ne. Vstávání v 5 AM? WTF.

23:00 - nějakej vůl hodil papír do hajzlu (což se nemůže) - opakovaně. Hajzl ucpán, voda přetekla. Ještě že jedeme pryč.

1.12. La Fortuna, Kostarika

Poločas rozpadu hovna experimentálně určen na 3 hodiny - teď jsou už místo jednoho čtyři kusy.

Jedeme busem. Kostarika nezná něco jako jízdní řád, musíme se ptát místních lidí. Luck, bus jede nejen do Liberie, ale pak dál, do Cañas. Busy extrémně pomalý,  zastavujou kdykoliv, kdekoliv. 50 km/h maximálka. Žádný dálnice, ani státovky, všude cesta, co by u nás byla tak třetí třídy. Lidi mimo turistický místa neumí ani piču anglicky. Je to otravný, ničemu nerozumět. Alespoň, že Vítek něco okecá, když se učil. Poslední fáze busu 3 hodiny pořád ten samej rytmus totálně podobnejch songů. Že by kostarickej národní beat? Nechápu a irituje mě to :D

V La Fortuně z autobusáku domluveno spaní $7/noc/osoba, což je dost cool. Pokoj rozumnej, spim s Tomem. Jedeme do města, kupujem piva, banány, ananas, mango, avokádo. Pak cesta k jezírku v řece pod vodopádem. Pěkný místo s tarzanskym lanem. Chill a ledová voda. Zpátky domů, kupujem meloun a rum.

Ledový jezírko nějaký 2 km od centra La Fortuny. A tarzanovský lano.


Posezení v sítích, ovoce, co dělat zejtra? 2 volcanoes hike! Ale nechceme guida, $60/osoba? Se asi zbláznili. Šak to zvládnem sami. Ne? Sednul si k nám lokální ubytovatel Luis, povídání o Kostarice:

  • Nemaj rádi USA
  • Za VŠ se platí
  • Nikdy nebyli v normální válce
  • Nemají naprosto žádnou armádu - mívali jí, ale všechno prodali a investovali do školství
  • Nemaj rádi Nikaraguu, ta jim chce tajně ukrást území. Hranice jsou tvořený řekou, ale Nikaragua kopala kanál, aby tekla jinudy a získali tak území.
  • Jsou exploitovaný MNC (nadnárodníma společnostma) - neokolonialismus USA


2.12. Cerro Chato, La Fortuna, Kostarika

Den sopky! Ráno jsem se vzbudil o hodinu dřív, protože Majk chrápal. Balení věcí na kopec. Hoodně vody, cestou kupujem, jak jinak, banány! Vyšli jsme pěšky, nechceme taxi, šetříme. Daleko, předaleko to bylo. Kopec. Kořeny. Chcalo furt. Mlha. Bahno. Kluzko. Za vstup do "parku" chtějí $10. Po zaplacení nám holka řekla, že sorry, ale koupat se v kráteru dneska nejde, moc to klouže. No supr, na to jsem se těšil nejvíc :(

Cesta nahoru byla záživná, bolelo to, ale těšil jsem se na vrchol a pohled na okolí a vedlejší Volcán Arenal. Hledání schůdnejch cest s co nejmíň bahnem, sem tam snaha nezmoknout a vzít si pončo. Ale když už popátý za 15 minut začalo po sluníčku z vteřiny na vteřinu totálně chcát, fuck it moment, ať zmoknu. Triko turch, žádný zvířata kolem, jenom kytky, kořeny a déšť. A mlha.

Nebyla to procházka růžovym sadem. Spíš prochcanou džunglí.


Dostali jsme se nahoru a bylo vidět úplný HOVNO. Tři hodiny dřiny a nevidíme naprosto nic. Tak jsme snědli mortadelu (fuj), dali panáka vodky (pomohlo), selfie (ano, padla tam) a vydali se dolů. Klouzání, padání, Tomovo GoPro snad něco zachytilo. Vítek zahlásil "Pojďte tudy, tady to neklouže." a o vteřinu později se válí v blátě. Nahoru jsme šli 3 hodiny, dolů 1. Za cenu špinavýho asi tak všeho. Od úpatí hory ještě slušná dálka domů, boty turch, 100% nepohodlí.

Koupil jsem žabky a ručník, boty jsem trochu přecenil, když jsem myslel že jako jediná obuv budou stačit. Večer jídlo v Soda y restaurante, Sopa Negro $4, Casado $5. Free předkrm pečený bagety s česnekem a dezert rýžovej puding. Akorát 0.3 l Imperialu za $2.5 nic moc.

Doma rumeloun! Den odleželej meloun naplněnej rumem. Yum.

Rozmazenej (namazanej?) Majk a rumelounek při večerní pohodě.


3.12. Cartago, San José, Kostarika

Michal: "Ty vole, jak to, že na dovolený musim vstávat dřív než do školy?!" - bylo 9:30.

Pozvolný vstávání, čekání, protože chcanec jak prase. Pak na bus - jede až v 12:45 za $5/osoba. Takže nákup - nanuky a banány. Čekáme v pekárně.

Dlouhá cesta, Majk obdivuje duhu, je jak sjetej. Z nějakýho důvodu máme přednost před lokálama do busu, chudáci musí stát, zatimco my sedíme. Po nějakym čekání a přesedání jsme dorazili do San Jose, pěšky jdem 2-3 km na další zastávku. Hrozně. Moc. Lidí. Davy se valí. A mezi nima vyřvávaj pouliční prodejci co prodávaj lístky do loterie. Asi populární artikl.

Na autobusáku 50metrová fronta na bus. Naštěstí jedou klidně 3 najednou, takže po pár minutách jedem taky. V Cartagu další pochod k Markovi (novej člen sestavy!) domů. Trochu překvapení jakej low-end v bydlení tu mají. Rychle vybalit, sušit, jdeme na večeři. Specialita lokálního fastfoodu - Papas la Rustica, hranolky zalitý refried fazolema, sýrem, masem, kečupem. Ostatní si dávaj Patacones. Dobrý to bylo, ale ne moc sytý.

Sportbar v Cartagu. Nerozumim nikomu, sedíme na židličkách, nemáme stůl ani pivo a vedle nás jsou hajzly.
Jak jinak říct "nemáme rádi gringy"? :D


Potom bar - hrál se fotbal, narváno. Přišli jsme tam, posadili nás ke zdi na židličky a čumíme. Vypadáme jak trotlové :D Ale měli tupláky, takže fajn. Po fotbale se trochu místo vyklidilo (Cartago prohrálo) a my si i sedli. Ve 12 zavíračka, ani nás nenechaj dopít, nabízí že nám to přelijou do plastovejch kelímků, ale máme jít. Cestou domů se učíme kostarický, resp. španělský sprostý fráze. [karipiča] je prej drsný. Pozn. piča znamená péro, maj to kluci prohozený. Doma posezení, Marek pohostil trochou trávy.

4.12. Irazú, Cartago, San José, Kostarika

Ráno vstávání v 7:00. Argh. Počasí poněkud nepřející, jdeme kilometr na bus - nějaký $3 za cestu na Irazú, za vstup dalších $15. Ale vyčasilo se a byl vidět kráter - docela coool. S trochou představivosti byl vidět Pacifik i Atlantik. Cestou dolů pak extrémně hustá mlha. Ani sanatorium, co bylo v plánu, jsme neviděli. Pak v Cartagu Basilica de Los Angeles - podivný křesťani si klekli na začátku kostela a šoupali se po kolenou až k oltáři a něco mumlali.

Irazú, nejvyšší sopka Kostariky.


Poté domů a extrémní Walmart. Tam kupujem plechovky jídla (because fuck you, záda), obligátní vysrání, bezednej kelímek a nějaký fastfood jídlo. Socka style. Zpátky doma sprcha, shora sprchový hlavice zapojený dráty a při zapnutí vody v hlavici jiskří. Přežiju to? Po zemi běhá šváb.

Pak jdem někam na terasu, kde je spoustu lokálních lidí, ale nikdo neumí anglicky, takže si moc nepokecáme. Pizza pro 6 a free parmezán. Takže jsme ho sežrali půlku, jak jinak. Od místních máme objednaný lokální pití - Chilli Guaro. Zní to vznešeně, ale reálně je to něco jako Bloody Mary. Akorát o dost hnusnější, pálivější a míň alkoholický. Takže Michal po prvním panáku prohlásí, že tohle teda fakt ne a pak to do něj musíme lejt násilím. Ve 22:30 chceme koupit ještě nějakej chlast, na zapití, rozumějte, ale všude je zavřeno. WTF. Horší jak USA.

Domů kolem půlnoci, zejtra v 8:15 snídaně? No to teda nevim.

5.12. Instituto Tecnológico de Costa Rica, Cartago, San José, Kostarika

Opravdu se vstalo. V 7:45 budík. Marek fakt nedokáže spát jako normální člověk. Koukli jsme se na kampus, docela pěkný, velký, kytky, bublina podobně jak Union. Kolem 4000 lidí to prej má. Menza fajn, levný, ale chuťově nic zázračnýho. Fazole s rejží, smetana, smažený plátany. Ale ok.

Pak domů, samozřejmě 100 hodin strávených sraním. Zpátky pro Vítkovo bundu co nechal včera na sešlosti a do města! Nějaká radnice/muzeum/věc. Sošky, obrazy, cool zahrada. Pak konečně trh. Fuj! Krásný ovoce a zelenina, ale hrozně lidí a někdo furt na někoho řve. Navíc nemaj nikde napsaný ceny. Jak to porovnat? Furt se ptát kolik to stojí je opruz, hlavně proto, že jak se člověk zeptá, už mu prodavač něco vehementně cpe. Navíc se počítá se smlouváním. To nemam rád. Koupili jsme mimo banánů a ananasu nějaký neidentifikovatelný ovoce. Všichni zkřivili ksicht a hned to vyplivli, Vítek ležérně že mu to chutná.

Já snad začnu jíst to ovoce nebo co...


Na večer avokáda, bude guacamole. Yay. K tomu fazolová pasta a tortillový brambůrky (i.e. nachos) a Into the Wild. Motivační, fakt. Fekální problémy pokračují, jeden záchod nedostatečný. Spát jdem ve 22, budík 3:40. Meh. To jsem teda zvědav. Zítra Nikaragua!



Zvolil jsem formát jedna země - jeden post. Dalších pár výblitků z černý skříňky čekejte v blíže neurčený čas. Buenas tardes.