neděle 11. ledna 2015

Černá skříňka #2 - Nikaragua

[ Martin Melka ]


Druhý díl našeho putování je tu! Země sopek, Nikaragua.

Nikaragua

Rozloha: 129 494 km×km (ČR 78 866 km×km)
Nejvyšší bod: Mogotón 2 438 m.n.m (ČR 1603 m.n.m)
Počet obyvatel: 5 680 000 (ČR 10 521 646)
Měna: Nikaragujská Cordóba (1 NIO = 0.91 CZK)

6.12. Jedem do Rivas, Nikaragua

Budík ve 3:40. Vstávání kupodivu docela v pohodě. Vítek vypadal hůř, pozoruju, že po ránu je fakt nevrlej. Ale úspěšně zabaleno a hurá na cestu. Tma, ale alespoň neprší. Jdeme kolem tržiště, kde na nás vyběhnou psi. Štěkají a u nohou cvakají zubama. Nevypadaj, že by si chtěli zrovna hrát. Po pár minutách je někdo konečně zavolal, Vítek jenom nasraně zahlásil "to je debil" a šlo se dál.

Na zastávce potkáváme Němce Stefana, takže počet lidí naší krásné skupinky se zvýšil na 7. Zdravíme se a hurá do San Jose. Tam jsme museli zase ze zastávky jít nějaký 3 kilometry na jinou, ale i takhle ráno už byly ulice nepříjemně plný prodavačů a vyvolávačů. Batoh těžkej, možná jsem tolik plechovek kupovat neměl. Ramena a záda bolí, ale dali jsme to. LIDI! Fronta jak prase, do busu jsme se nedostali - vyprodanej. Naštěstí pak v 7:50 má jet další. Koupili jsme lístky a čekali. Neočekávaně ještě přišla němka Miriam, znala se se Stefanem. Trochu zmatení, nikdo nečekal, že se ještě někdo přidá. A ke všemu holka. Tak holt 8 lidí. V 7:15 přijel, my nasedli a už v 7:35 odjel. Because fuck schedule, right. Ale řidič uměl anglicky, takže vše odpuštěno.

Na hranicích několikakilometrová fronta kamionů => jedeme v protisměru deset minut, pohoda. Když něco proti nám vyjede, vyhneme se ještě víc doleva, do pangejtu, a jede se dál.

Kostarika - krysy. Má se platit $7 za opuštění státu. Ale po vystoupení z autobusu nás nějaký zdánlivý oficiálové poslali k přepážce, kde po nás za vytisknutí papíru a "zpracování" chtěli $8. Přičemž na účtence bylo samozřejmě $7. Na naše protesty jako proč, nám odpoví "servisní poplatek". Fucking hell. Cestou dál se zeptáme pohraničníka co to je a on jako "jo, to je normální". WTF. U kontroly pasů koukáme, stojí tam automaty, kde se tenhle poplatek dá zaplatit a papír si sám vytisknout. Takže jsme dali dolar za to, že za nás někdo vytisknul cár papíru. Super.

Kdo by to byl řek, že tolik lidí chce do Nikaragui.
Přidejme k tomu nulovou efektivitu úředníků a máme krásnou 3.5hodinovou frontu.

Divnej přechod - nikdo nás nekontroluje, jenom v dřevěný budce sedí dva chlápci na minižidličkách. Důstojnost nula. Ale na nikaraguanský straně brutální fronta. Kolem lidí chodí chlápci a prodávají formuláře. Tady už jsme trochu obezřetnější a jasně, tyhle formuláře se dají vzít zadarmo u okýnka. To jsou fakt zmrdi :D

Docela drahý Duty Free tu maj - 0.7l Jack za $30. Tomáš ale vyobchodoval "originál" Ray Ban brejle za $4. Tomu řikám kauf.

Po třech hodinách čekání konečně v busu. Zasranej přechod hranic, hejtuju Nikaraguu! Po vystání fronty jsme se dostali někam do lobby, kde bylo třeba zaplatit $1. Jen tak, bez důvodu. Prej "service fee". Extrémně pomalej úředníček kontroloval pasy cizincům. Za každýho chce $12 za vstup. Furt platíme za NIC. Nakonec jsme se dostali k nějaký slečně, ta nám řekla, že musíme jít zpátky k tý dřevěný boudičce co jsme minuli předtím a udělat "vstupní prohlídku". To znamenalo, že nám vzali teplotu, španělsky se optali kam jdeme, kolik nám je a odkud jsme (ne že by to nebylo v pasu co při tom měli v ruce...). Nikdo nic neřešil. Marek nahlásil že Michalovi je 30 a všechno proběhlo v klidu.

Přechod hranic - $21 a 3.5 hodiny čekání. Damn. Ještě na konci když už nám ženská mohla dát pasy, začla se vykecávat a hihňat na vedlejšího chlapíka, když nám za pár minut jel bus. Ugh.

Bus nakonec v pohodě, klucí nikaragujský si jeli hitovky jako Thriller, All By Myself, Billy Jean, oh yeah. Vystoupili jsme v Rivas. Cena 20NIO, ani ne dolar. Na třetí pokus jsme našli hostel Hospedaje Hilmor, a po troše smlouvání za $5/osoba ubytovali. Koukli jsme se ven - tady byl nějakej mikuláš/ježíšek fest - všude svítí stromy, hrajou (divný) nikaragujský koledy, sousoší panny Marie a kdovíčeho. Dokonce projel i alegorickej vůz s lidma převlečenejma za anděly!

Pak večeře v italský fancy restauraci. 1/3 velkýý pizzy za $5 a pivo za $1. Třetinka. Hm. Při vybírání Miriam prohlásila, že by si dala s někym pizzu, ale že musí bejt bez masa, protože je vegetariánka. Michala už předtím tak nějak vytáčela, ale teď prostě zahlásil "no a ještě je vegetariánka?! Ty vole!". Michal a jeho vyznávání masa je ale kapitola sama pro sebe.

Bojler. Zn. Středoamerický styl. Slunce je horký, tak ta voda se ohřeje. Ne?

pozn. Ve Střední Americe neznají pojem teplá voda. Voda je teplá podle venkovní teploty. Brr. Někde maj teda třeba sprchu, kde do hlavice vede elektrika a má to fungovat jako průtokovej ohřívač. No, možná tak v teorii. O ty 2-3 stupně se to i ohřeje, ale furt je to studený.

7. 12. San Juan del Sur, Nikaragua

Ráno snídaně z pekárny, 12NIO za dobrý sladký pečivo. Cool. Potom bus, $1 za cestu do San Juan. Školním busem, totálně narvanym. Měl tak 180 cm na vejšku, takže jsem dost trpěl. Nakonec jsme se dostali do Juanu, kde němci šli do jinýho hostelu ($8) a my do $6. Tady v tom městě se pořádá Sunday Funday event pro američany - za $30 dostaneš triko a pak tě bus veze za noc do tří různejch klubů, kde se chlastá. Ale pití neni v ceně. Nic pro nás, moc drahý :(

Koupili jsme rum a chill na pláži. Pak domů pro koly a víc rumů (3) -> jdeme ke Kristovi na západ slunce. Moc nestíháme, ale naštěstí nás cestou vzali nějaký El Salvadorci na korbě, takže hurá. Při nastupování se ukázalo, že Vítek je už docela na sračky, když slítnul z korby a rozplác se na zemi.

Yep. Je to selfie. Ne. Nestydím se.


Chtěli po nás $2 za vstup k soše. Vítek prohlásí, že v žádnym případě a jde někam do pryč. Nahoře chillíme, fotíme, děláme bordel a pak je čas jít zpátky. Vítek není k nalezení, 10 minut se po něm koukáme, až se mysteriózně zjeví u auta. Pak cesta zpátky na korbě a víc rumu a chill v bazénu v hostelu. Pomalu blackout a spaní.

8. 12. Ometepe, Nikaragua

Těžký ráno. Slyšim zvuky, jako kdyby někdo šukal. V pokoji je 16 postelí, ale holt když musíš, tak musíš? Po 40 minutách už je to otravný, tak se rozhlídnu a on to je jen špatně upevněnej stropní větrák co se kejve ze strany na stranu. Jsem blb.

Prej jsem včera odpad docela brzo (jakože ve 20:30 brzo :D), oni ještě šli někam do baru a na burrito. Aspoň jsem nic neutratil! V 9:30 sraz na marketu. Vítek nasranej, protože je ráno a spěcháme. To on nerad. Nakonec bus jede až v 10. Hurá do Rivas! (ano, zpátky).

Koše na recyklování PET vyrobený z PET. mind=blown

V Rivas jsme vali taxíka na pobřeží, docela levně ($1). Tady mini trajekt, ztratil jsem Tomášovi nůž. Sorry :( Předchozí noc se trochu podepsala na mym žaludku - houpací se loď byla dost špatná. Celou dobu jsem proseděl a snažil se neblejt. Uspěl jsem, ale bylo mi dost na nic. Z přístavu opět taxík, daleko, až kousek za Santa Cruz. Tam eko-friendly, sustainable hostel-džungle-něco - El Zopilote. Hodně pěkný. Všechno z bambusů, přírodní, spíme v hamakách (pro mě poprvý) - $4/noc. Spoustu lidí. Příjemný místo.

Nikaragua, na ostrově, nemaj tu teplou vodu ani kanalizaci, ale berou bitcoin!

9. 12. Motorky! Ometepe, Nikaragua

Ráno probuzení v 6:30 - bez budíku. Hamaka fakt dobrá. V 6:45 budík a jdeme na ... jógu! Od 7 ráno byla lekce, klidný mistečko mezi stromama. Američanka vedla 1.5hodinovou session, místy náročný, ale celkově fakt relaxace a klid. V 8:30 snídaně a jedeme na motorky!

Za $25 na celej den (do 17:00) každej půjčujeme motorku. Většina dirtbiky, Majk s Vítkem si dali skútr. To byl fail, cesta byla dost k ničemu, šutry, díry, písek, dirtbike se rozhodně hodil víc. Ještě s náma jely dvě nizozemky. Neměli dost motorek (chtěli jsme jich 7), ale svolali je z jinejch míst po ostrově. Vyrážíme po směru hodinovejch ručiček na jižním okruhu ostrova. Cestě se pomalu nedá řikat cesta - díry, šutry, ale je to sranda. Adrenalin, super. První fail byl američan Kevim, co jsme ho potkali na trajektu cestou na Ometepe a jel taky s náma - spadnul mu na nohu jeho skútr (ten si vzal, protože nikdy na motorce nejel a američan + manuální řazení, to prostě nejde dohromady :D). Otočil to, a pak jsme zjistili, že skútr vrátil a oni po něm chtěli $100 na opravy.

Cejtíte tu drsnost? Yep, bacha na nás.

My ale pokračovali dál. Skákání po cestě, vyhejbání se krávám co někdo vedl, "obdivování chudoby", zajímavý. V San Ramon jsme dali oběd - pivko a kuřecí-něco-jako-Casados. Celkem malý a poměrně drahý. Ale dobrý, z lokální farmy. Celkem nám to trvalo, dostat se tam. Takže jsme vynechali vodopády a jeli dál, udělat celej ostrov. Při příjezdu na lokální "dálnici", tj. jednoproudou asfaltovku, po nás chtěli prachy. $1. Holt jsme zaplatili a jedem dál. Tady to šlo o dost rychlejš. Nefungoval mi tachometr ani otáčkoměr, takže ale netušim kolik jsme mohli jet. Jo a před obědem jsme potkali dva Kanaďany, co se znali s Nizozemkama, tak se k nám přidali a vypadali jsme jak hustej motogang. Tak nějak.

Cestou jsme špatně zabočili (resp. jeli rovně) a dostali se do San Marcos. Lidi na nás koukali jak blázni, no byli jsme někde úplně v prdeli. Holkám přestala startovat motorka, po pár roztlačeních a failech se vyměnily s Markem. Dostali jsme se na "hlavní"! A v Altagracia se Majk rozsekal, položil motorku na bok. Křivý řidítka, plasty prasklý, nebylo to pěkný. Lokálové se mu totálně vysmáli. Ale zvednul se, oprášil a pokračovalo se. Za městem benzínka.

Zleva: Marek, Holanďanka #1, Holanďanka #2, Michal

Natankovali jsme, za benzín na celodenní ježdění jsem dal asi 85,-, takže to je pohoda. Celkem jsem platil za víc lidí 660NIO (něco kolem 600,-) - tak že zaplatim kartou. Šli jsme dovnitř, týpek vypojil nabíječku a zapojil platební terminál. První divnost. Píchnul dovnitř mojí kartu, blabla, dal jsem PIN a ... terminál se vypnul. Asi se vypojila elektrika, stihlo se vytisknout tak 1 cm účtenky? Týpek to teda zapojil a že dáme znova. Mam tušení, že by to mohlo bejt špatně, ale jdu do toho. Podruhý naprosto to samý. Tak holt platim cash.

Jedeme zpátky, to už bez problému. Přijeli jsme v 17:05. První věc - prej volala benzínka, že ty transakce kartou prošly. Fuck. 1000,- v háji? Tak že pojedu zpátky pro ty prachy. Oni ale chtěj za motorku prachy, že mi jí zadarmo nepůjčí, je to můj problém. Naštěstí mě Kanaďan Sam vzal, páč má motorku až do dalšího dne. Týpci od motorek si všimli Majkovo rozsekanýho stroje. Odjíždim když začíná dohadování.

Cesta tam byla u sunsetu, romantika! Dojeli jsme na místo, byl tam asi majitel/manažer - 16letej kluk, kterej se omlouval, za 5 minut jsem odešel s 1320NIO v kapse. Hodně překvapivý, Nikaragujci umí bejt poctivý. Vydali jsme se zpět, slabý světlo motorky nebylo zrovna dostatečný, celkem adrenalin. Přežili jsme. A doma jsem zjistil, že nakonec za rozsekanýho skútra z Majka vytáhli $320. Bah. To je docela silný.

Jdem na jídlo na pizza night, ale $7-$10 za malou pizzu ne. Takže jdeme dolů do nějakýho Owl-něco místa. Tam sedí nějakej čech! Podobná cena, ale je to větší a dobrý.

10. 12. Maderas Volcano, Ometepe, Nikaragua

Ráno vzbuzení v 6:20, protože jsem zapomněl dát budík na 6. Rychle packnout a snídaně. Jenom základní chleba, vejce, sýr. Chvíli po 7 přišli dva chlápci - guidi (á $8). Trocha chaosu při počítání lidí a vyrážíme. Z nějakýho důvodu máme zas největší bágly. Guide si jde v gumovkách a s mini batůžkem.

První část na pohodu, docela rovina, ráno není tolik vedro. To se ale brzo změnilo. Sice nebylo vedro vůbec, kopec byl slušnej. A pak i bahnitej, přestože nepršelo. Když už jsem si myslel, že jsme skoro na vrcholu, najednou jdeme dolů, pak nahoru a zas dolů. Sranec! Po 4 hodinách, zničených nohách a špinavejch botách jsme se dostali nahoru. A samozřejmě byl v mraku a bylo p*ču vidět. A nebylo všemu konec. Ještě jdeme z kopce dolů, dovnitř do kráteru! To bylo teprv pošušňáníčko.

... a v hostelu pračka není. Není to dost eko-friendly.


Do kráteru jsme došli. Obří, i když jsme stejně neviděli dál než na 20 metrů. Dali jsme oběd a po chvíli jsem se rozhoupal a šel do vody. COLD. A bahno. Bylo tam tak 50 cm "čistý" vody u hladiny a pak měkký bláto, kam až nohy dosáhly. Jsem se v něm na chvíli zaseknul. Pak vylézt, nějak se bez ručníku usušit, navlíct hnusný ponožky a hurá z kopce! (Ale nejdřív do kopce, vylézt ten kráter...)

Cesta zpátky bohužel neuběhla o moc rychlejš než cesta tam. Bolelo to, nohy těžký, cesta zpátky vedla na konci trochu jinudy, šli jsme přes extrémně coolovou vyhlídku, pohled na ostrov a Volcano Concepción. A pak už jenom kousek, hurá a v 16 jsme zpátky. Unavenost snů. Chodíme postupně spát už od osmi. Plánování zejtřejšího odjezdu, asi pojedeme s Nizozemkama taxíkem do přístavu. Ale ráno jóga!

Výhled za to ale stál. Volcán Concepción


PS. nečekal jsem to, ale výlez byl určitě těžší než Cerro Chato. Ufff.

11. 12. Grenada, Nikaragua

Vstávačka v 6:30 po pomalu 10 hodinách spánku (zatim snad nejdýl co se tu spalo). Jóga. Po včerejším výstupu dost namáhavý, nohy jsou cejtit. Závěrečná relaxace blaho.

Po józe rychle dobalit poslední zbytky. Z nabíječky mi zmizela power banka, nasranost. Dobalim, vezmu špinavý ponožky a hurá platit. U recepce zjistim, že powerbanka byla u nich - yay. Celkem účet na nějakých $39. Chci platit kartou, takže +6%. Z nějakýho důvodu. ALe stejně, $41 za 3 noci, guida, piva a pár jídel, docela pohoda. Zdá se, že nám pár piv i zapomněli napsat, celkem jich máme docela málo. No, jejich blbost.

V 8 jsme měli objednanýho taxíka, za $3/osoba, z původních $5 dobrý. Dolů jsme došli tak v 9:10, hodili batohy na střechu a ... čekali na Miriam. Když se konečně ukázala, všech 12 nás (6CZ, 2GER, 2NL, 2USA) jelo směr přístav v Moyagalpa. Řidič nechal Marka řídit, ale byl dost zděšenej, když jel celých 70km/h. Když se vystřídali zpátky, byla píchlá guma. Hever měl problémy, tak jsme museli zvedat auto z boku. Nová pneu totálně sjetá, vzorek 0 mm.

Do přístavu jsme dorazili 15 minut po odjezdu naší lodě. Naštěstí byla schedule špatně a další jede už v 11. Takže 45 minut na nějakej nákup. Dobrý. Koupil jsem si pár banánů, 2,-/kus. Oproti tomu Marka vyšlo jedno jablko na 30,- :D

Cesta byla docela v phodě, žádná mořská nemoc. Prospáno. U přístavu hned bus, vyhodili nás kousek od Grenady, tam přestup na další a hurá, jsme v Grenadě, docela rychle (2 hod) a levně (do $4/osoba).

Grenada. Nízký městečko s překvapivě velkym počtem kostelů.


Našli jsme příjemnej hostel nějaký 4 bloky od Central Parku - De Boca, en Boca. $5 za hlavu. Pohoda. Prošli jsme se po městě, prohlídli pár katedrál. Večeře stylem zkoušení pouličních jídel. Pak drinky u hospody - 50,- za 2 mojitos, 30,- za Nica Libre. Pár toho bylo, já odešel volat s Caitlin - pár zpráv a při pokusu o hovor se mi zhroutil telefon. Tak teda nic. Pak se lidi vrátili, vytáhli jsme slavnostního ruma a colu. Abysme ale mohli pít v hostelu u stolů, chtěli po nás $5 - víc než celej rum. Pak nám někdo dovolil jít dozadu k prádelně a pít tam, takže to se dalo.

Majkovi odmítli jeho kreditku, problémy a pak nakonec k účtu přidali 15% tax a 10% "dobrovolný dýško". Tohle neni USA, lidi!! Jo a koupil jsem si brejle za 60,-. Protože jsem ty svý žlutý z USA ztratil.

12. 12. León, Nikaragua

Vstávání v 7:30, cesta na tržiště pro snídani. Donuty á 3.5,- a banány á 0.6,-. Základní chleba. Zabalili jsme a v 10:30 jsme vyšli na bus. V 11 na cestě. Grenada - Managua - León za ~$3. Chvíli jsme hledali a našli hostel za $5. Klasika.

Vyšli jsme do města, koupili Volcano Boarding za $30. Kebab maj podobnej jak v Big Burgeru, za 80,-, dalo se. Zmrzlina, chození, focení. Našli jsme pěkný hamaky za $9/kus. To je hodně sympatický, takže jsme koupili 4. Jak jinak. Kupujem ovoce, 20 banánů, ananas, meloun, pomeranče, celkem za míň jak stovku. Pak rum a děláme si smoothies!

Ještě že jsme koupili ty hamaky. Ušetříme za pokoj a ještě je to pohodlnější než postel.

Securiťák nás tu obtěžuje, říká že nemáme chodit do El Salvadoru, že umřeme. Mluví na Majka furt španělsky, nechápe že mu nerozumí. Je vožralej, dojde do lednice, něco někomu sežere, "pokecá" s náma, jde zpátky na pozici. Tak 4x za večer. Pak nás prosí o panáka, nám ale rum fakt už došel. Načež odešel a ustlal si na supermana uprostřed společný

13.12. Volcano Boarding, León, Nikaragua

Vstal jsem v hamace v 6:30, první věc po probuzení co vidim - sekuriťák. Špatnej začátek dne. Postupně se lidi probrali, vzali jsme věci a šli koupit něco k snídani. Za rohem byla francouzská pekárna, tak za 50,- "sandwish (jak tu VŠUDE označujou sandwiche). Pak ke Quetzal office a hurá na korbě k sopce Cerro Negro.

Tam jsme dorazili po hodině poněkud nepohodlný jízdy, podepsali něco a začali hikovat nahoru. Nebylo to moc daleko a cesta docela easy, vzhledem k tomu, že kopec je celej jen šutry. Cestou síra, sem tam se ze země kouřilo - celá hora celkem rozžhavená. Dali jsme pár fotek na vrcholu, viděli kráter. Pak zpátky na boardy, obléct kombinézu (fakt malou, trčely mi z toho ruce i nohy). Vedoucí oznámila, že zapomněla na brejle, takže sorry. Jet dolů bylo celkem těžký, musely bejt nohy nahoře, záklon, podobně jako na bobech, akorát zkřížený s posilováním břicha. A furt se ten board stáčel do strany. Oči plný šutrů, boty plný šutrů, vlasy plný šutrů. Ale jo, byla sranda.

Kráter Cerro Negro. Když se vyhrabala díra do země, nedala se v ní udržet ruka, jak ta sopka žhnula.


Pak jsme dojeli kousek zpátky na základnu, dali svačinu, hikovací část se odpojila a jelo se na boarding znova. Podruhý už jsem věděl jak na to, takže to jelo rychlejš, ale stejně šutry všude.

Potom oběd - veggie burrito a cesta domů. Skoro jsme nabourali autobus, při vykládání boardů si týpek urval nehet, ale my jsme přežili.

Doma honem shánění shuttle do El Salvadoru, a nakonec soukromej pro 7 lidí za $58/osoba. No, je to dost... Jedeme v 2:30 ráno, z "bezpečnostních důvodů", abysme v Hondurasu jeli za světla.


Ale to už bude v dalším dílu pohádky, přátelé. Ahój.