Eventy na Unionu, aneb méně je někdy více [MM]

[Martin Melka]

Union je akční škola. Je to naprosto jinde než na co jsem byl zvyklý u nás. V tomhle příspěvku popíšu, jak to tu vypadá s mimoškolníma aktivitama a happeningama (který teda moc mimoškolní nejsou, jelikož se to všechno děje na kampusu, ale víte jak to myslím).

Events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events, events

U nás když se něco děje, tak to většinou znamená něco většího. Jako příklady si dejme Strahov Open Air, Silent Disco na stavárně, FIT párty a tak dále. Případně jsou např. na Strahově různé kluby, které sem tam taky něco pořádají (přednášky o Linuxu, doučování C/C++, atd.). Tyhle eventy jsou buď jednorázové, nebo opakované, ale není jich tolik. Na Unionu si řekli, že budou aktivní, a vzali to do extrému. Můj mail je každodenně bombardován mailama o tom, co se na kampusu děje - do té míry, že jsem to začal ignorovat, protože toho je prostě moc (a většinou to stejně není nic co by stálo za řeč). Ale abych vás uvedl do obrazu, musíme si říct, co to je Minerva House.

Zhruba tenhle počet mailů za každý 3 dny. Komu by se to chtělo číst?!

Minerva 

Minerva house je jeden z druhů ubytování. Je jich tu asi 8 a v podstatě to jsou pěkný domy pro +- 50 lidí. Každej House má radu lidí a rozpočet (tak $1500/trimestr). Lidi můžou přijít za radou, říct, že u nich chtějí udělat event a oni jim na to můžou dát něco z jejich rozpočtu. Tak jsme to třeba udělali my s našim Czech Evening eventem (o tom bude jiný post). 

Na tom není nic špatnýho. Jenže tady se rozhodli mít radši spoustu průměrnejch happeningů než jednu nebo dvě pořádný události. Což by podle mě bylo lepší. Když se denně průměrně ve 3 Minervách najednou něco děje, určitě nepřijde tolik lidí. A když propagace znamená vylepit poměrně zbastlenej plakát vedle dalších 20 podobnejch, nemůžou čekat, že se o tom moc lidí dozví. 

Je pěkný, že se snaží dělat eventy, nicméně mi přijde že to neni až tak promyšlený - je to dělání eventů jenom proto, aby nějaký byly. A když už to člověk chce udělat zajímavější (náš Evening), tak je s tím hrozně sraní, když to tak naplno řeknu. Ale o tom více v postu o našem eventu!

Theme House

Další druh ubytování jsou Tématické Domy (?), to jsou menší budovy, asi pro 10-15 lidí. Ti mají podobný způsob rozpočtování, i když mají asi míň peněz. Rozdíl je v tom, že musí každý term udělat X eventů - takže ti jsou i motivování k preferování kvantity před 'kvalitou'. 

Abych to jenom nekritizoval - jasně, jsou tu i pěkný a zajímavý eventy. Problém ale je, že v záplavě těch "zbytečných" akcí se jednoduše ztratí. A to je škoda.

Teskně hučí, Niagára [MM]

[ Martin Melka ]

Jednoho krásného dne za mnou přišel Thomas, že za chvíli jede zpátky do Belgie a že chce udělat výlet k Niagárám. Auto půjčíme, roadtrip. Věděl jsem, že je to (na americký poměry) poblíž, tak jsem se Thomase zeptal, jak daleko. "Asi tak tři hodiny". Ok. Plán byl na čtvrtek, měl jsem školu, ale fuck it, jedeme na vodopády!

Sám jsem se pak podíval na mapu a ze tříhodinový jízdy to byla cesta na čtyři a půl hodiny! Omg.

Kde je ta půjčovna?!

Organizaci celýho tripu jsem nechal na Thomasovi, když to byl jeho nápad. Prej je to kousek, domluvený jsme na 9 ráno. Po 20 minutách chůze byl cíl v nedohlednu a poznali jsme, že v tomhle ohledu je to s nim stejný jako s typickým vietnamským prodavačem - "dobré, dobré, to sedí" "ne, je to moc malý" "pěkné, sluší!" "a tady to je špinavý" "žádný problém, žádný problém!".. Ale nakonec jsme se po nečekané 40minutové procházce černošskou čtvrtí dostali až k půjčovně.

Michal Majer, řidič, vyřídil nějaký papírování, a za $130 na den jsme si půjčili pěknej novej Ford Focus. Ale Michal byl jedinej člověk co mohl řídit, kdybych chtěl řídit já, museli bysme platit víc. Tak to ne! Michal to bude muset nějak zvládnout.

Aand I would drive 285 miles

O takovém roadtripu se něco zajímavýho píše těžko, ale přece byla chvilka napětí. I když je v Americe benzín fakt levnej, pořád se musí do toho auta doplňovat. A Michal z nějakýho důvodu nechtěl. Dojezd 70 mil? Pohoda. Dojezd 50 mil? Joo. Dojezd 40 mil a další benzinka za 35 mil? Jo, proč bysme tankovali teď, když můžeme až pak? Dobrá, bude adrenalin. Když nám ale při dojezdu 20 mil to číslo začalo klesat s frekvencí 1 míle každých 15 vteřin, začli jsme bejt trošku nervózní. Díkybohu jsme se i s dojezdem 0 mil nějak doplahočili a natankovali. Plná nádrž? $38. 850,- Nechápal jsem. Na to člověk prostě není zvyklej, ale potěšilo!

Co si budem povídat, nebyli jsme nadšený

Niagara Falls

Za rozumnou dobu jsme dorazili do městečka Niagara Falls kousek od Buffala. Cestou začalo trošku sněžit a vůbec byla zima. To nás ale nezastaví od žasnutí nad majestátníma Niagarama! Nikdo z nás ale neměl internet a nějak nás nenapadlo se podívat, kudy se dostanem k vodopádům. Naštěstí byly všude po městě cedule - asi jim je jasný, co lidi v tomhle městě chtěj.

Zajímalo by mě, jestli je taková cedule schválena ministerstvem dopravy a neporušuje žádné směrnice!

Doplahočili jsme se k vodopádům, a naše 5členná skupinka zdvojnásobila počet návštěvníků. Nikdo tam nebyl! Počasí nebylo ideální, ale vodopády jsme viděli. Z americký strany. Když už jsme tu, tak si přece zajedeme i do Kanady, žeano. $3 za přejezd mostu, 5 minutový výslech celníkem a teď už jenom najít kde zaparkovat. $15 za off-season parkování? Ani nás nehne. To jsme radši jeli nějaký 2 km bokem, kde jsme našli zavřený parkoviště. Jedna ze závor pro vjezd byla zvedlá, takže jsme si mohli vybrat jakýkoliv ze všech těch 1000 míst (jo, bylo to veelký parkoviště). Zima byla, daleko jsme museli jít, přelézali jsme řetězy s nápisy "Zavřeno, nevstupovat", ale ušetřili jsme $15. Čech se neztratí.

Dramaticky zamračený výhled

Skupinové močení. Chlapi sobě. Veronique pozorovala z povzdálí.

Pohled z kanadský strany ale stál za to. Určitě hezčí než z americký. Tak jako tak ale nevím, proč se kolem Niagár dělá takový halo. Vodopády jsou to pěkný, ten půlkruhovitej tvar je zajímavej, ale nejsou nijak extra majestátní. Ale vidět se to musí, to ano.. Dali jsme pár selfies, zašli se ohřát do souvenir shopu a na horkou čokoládu a potmě vyrazili zpátky. Auto naštěstí nikdo neukradnul, závoru nikdo nezavřel a i zpátky do Ameriky nás pustili.

V noci pěkně nasvícený, i mimo sezónu. Aspoň že tak.

Back home.

Domů jsme dorazili někdy před půlnocí. Nechtělo se nám chodit pěšky takovou dálku, skrz ne zrovna přívětivě vypadající čtvrť, ještě když na nás sněžilo. Takže jsme jeli poprosit školní policajty - Campus Security. Cestou už si asi Michal řekl, že je pomalu doma a vykašlal se na pozornost. Při změně pruhu jsme málem nabourali auto, to nás vytroubilo. Pak zastavilo na semaforu vedle nás. Černobílej cruiser s nápisem POLICE. Ou. Ale kupodivu nic, žádnej problém. Campus Security se na nás ale vykašlali, že prej mimo kampus s náma nepojedou a máme si vzít taxíka. Hm.

Taxíka jsme si zavolali. Prý jestli tam může být za 10-15 minut. No problem. Fajn. Po 30 minutách čekání nám došlo, že asi some problems. Nakonec taxík dorazil a v něm řidička, která nám za 8minutovou jízdu za $9 stihla vyložit životní story od toho že se učila francouzsky po to, že její dcera je těhotná s "retardem" a její syn čeká dítě, takže za pár dní bude babička. Wtf.

Buffalo tehdy a teď

A perlička na konec - Niagary jsou nějakých 10-20 km od Buffala. Když jsme se ve čtvrtek 13. 11. vydali na cestu, byl to první den, kdy sněžilo. Dva, tři dny potom a Buffalo vypadá takhle:

Ale alespoň maj pořád smysl pro humor

Majkův fotoblog #4 (Hledání piva, Niagára a konec trimestru ..)

[Michal Majer]

Po posledním příspěvku věnovamém předmětu Fotografování 1 se opět vracím k formátu několika fotek a krátkému komentáři.

Hledání piva

Když měl Michal Š. narozeniny, dohodli jsme se na nákupu 23 piv a ke každému přidali indícii, kde najít následujicí kousek. První lísteček obdržel od nás a následovalo několik hodit pátrání po celém kampusu. Během jednoho večera tak musel Michal lézt po stromech, prohrabávat odpadkové koše, navštívit knihovnu a slézt do kanalizace. Odměna za to ale snad stála! :-D

Bingo

Každý trimestr se jeden páteční večer hraje v jídelně bingo. Když jsme se doslechli jaké jsou ceny, tak jsme se samozřejmě museli také zůčastnit. Sám jsem nevyhrál vůbec nic, ale Martin, Tom a další naši známí obdrželi poukázky do Wallmartu v hodnotě několika desítek dolarů, iPod, iPad Air a další ceny.

Czech Night

Už od prvních dnů jsme měli v plánu uspořádat akci, kde bychom místním přiblížili naší kulturu a připravili nějaká ta tradiční jídla. Konečně jsme se k tomu tedy dostali. Kluci úspěšně vybojovali dotace na nákup piva a přípravy mohly začit. Šárka navrhla plakáty a informační cedule, ostatní jsme zatím obstarali nákup a celý víkend se pak společně učili vařit guláš, knedlo vepřo, bramboráky a další tradičně česká jídla. 

Když nadešel den D, tak dorazilo přibližně 100 lidi a tak jsme pomalu ani nestíhali běhat z kuchyně pro další porce. Během večera hrál výběr české hudby, prokládaný informativními videi a nemohl jsem si odpustit seznámit naše americké přátele se současným děním v ČR a tak jsme si všichni společně poslechli "Hovory z Lán" s anglickými titulky. :-)

Na závěr malá ukázka české kinematografie ve formě filmu Pelíšky, jak jinak než s pivkem v ruce. 

Abych nezapomněl, Martin ihned druhý den obdržel stížnost kvůli údajné propagaci alkoholimu. :-D

Na následující fotce náš první bramborák! 

Zkouškové a konec trimestru

Po dvou letech na ČVUT neskutečný šok! Z mých tří předmětů byly pouze Síťové protokoly zakončeny zkouškou, o které jsem se dozvěděl 2 dny dopředu a náročnost taková, že lituji i těch několika hodin strávených učením. Nejvíce času jsem tradičně věnoval předmětu fotografování a neskutečně nudný projekt jsme pak museli odprezentovat na kurzu Uživatelských rozhraní.

Rozhodl jsem se tedy na příští semestr zapsat už pouze humanitní a umělecké předměty, abych se více procvičil ve čtení a psaní esejí.

Niagára

S Martinem jsme byli přizváni našimi známými na jednodenní trip do Buffala. Půjčili jsme si tedy ve Schenectady auto a brzy ráno vyrazili na cestu. Kdybychom věděli jaká bude zima, možná bychom cestu nejdřív 2x zvážili. Každopádně ještě na cestě nám začalo sněžit a po příjezdu na místo zde skoro nikdo nebyl. U informačních stánku nám vysvětlili, že zrovna není sezóna. Zajeli jsme ještě na pár hodin prohlédnout kanadskou stranu, než nás čekala opět pětihodinová cesta domů. 

Přes to vše výletu nelitujeme, byla to po dlouhé době opět příležitost vyrazit ven z kampusu a zařídit si na amerických silnicích. 

To by bylo pro dnešek vše. Před náma nyní 6 týdnů volna a nezbývá než začít plánovat naší cestu do střední Ameriky. 

Kultura v USA [MM]

[Martin Melka]

Nejsem žádný kulturní znalec, ale už jsem viděl něco ze tří oblastí (koncert, kino, divadlo) a chci si tu o tom něco málo vyžbleptnout. O koncertě už jsem se rozepsal dříve, takže už jenom dvě věci. Cool, třetina odbytá!

Kino, věc veskrze americká

Poprvé...
Někdy začátkem listopadu mě holky donutily jít se podívat na horor Ouija. Nevím co to je za nápady se vyžívat v tom, že na vás hodinu a půl něco vyskakuje a leká, zatímco děj nula nula nic. Ale chtěl jsem to zkusit, tak holt což. Nějakých 5-10 minut chůze od kampusu máme kino Bow Tie Cinemas. Klasický vstupný se pohybuje někde kolem rozumných $10, ale my si od školy můžem koupit lístky za $5. Ha! Sice jsem byl trochu zmatenej, že na lístku nebylo napsaný kam si sednout, ale za stovku se do kina nedostaneš ani u nás, tak co.

Sál byl obsazen naší skupinou 6 lidí a dalšíma asi 4 američanama. Sedli jsme si kam jsme chtěli, o místa nouze nebyla. Film stál za starou bačkoru a fakt nevim proč jsem radši nešel na Johna Wicka, kterýho hráli ve stejnej čas ve vedlejším sále :(

... a podruhé
Před pár dnama byla premiéra Nolanovo novýho kousku Interstellar. A protože se dalo čekat, že to bude velký, trochu jsme se projeli a šli se na to podívat v sobotu 8. 11. do IMAXu. Stálo to $18, ale holt kvalita je kvalita. Věc, která mi byla trochu divná poprvý, se tady potvrdila - američani neznají něco jako koupit si lístek na konkrétní místo. Kdepak, prostě first come, first serve - což znamená, že když jsme přišli asi 30 minut před začátkem, tak už byl sál pomalu plnej. A pak všichni jak volové seděli a čekali, než se něco začne dít. Proč to dělat jednoduše... ale na to už jsem si asi zvyknul. Jo a když jsme chtěli lístky koupit online předem, platil se za to navíc poplatek pár dolarů. Nechápu. Snad by to mělo bejt levnější, když jim odpadá nutnost člověka v budce, kterýho musí platit?

Když si koupíte lístek, dostanete rovnou čtyři! Tady se papírem prostě nešetří.

I přes tyhle nepochopitelnosti to ale stálo za to a kdo to ještě neviděl, jděte se kouknout. Když už i Neil deGrasse Tyson uznal, že z fyzikální stránky to byl dobře propracovanej film, to něco znamená.

K oběma kinům ale musím říct, že mi přišly horší, než ty naše. Co se velikosti i sedaček týče. Tak si toho važte!

Divadlo o tramvaji

Ve čtvrtek 6. 11. se tu ve školním divadelním sále hrála hra Streetcar Named Desire (Tramvaj do stanice Touha). Byla to školní hra, herci byli studenti odpovídajícího zaměření a vstup stál $7. Byl jsem trochu překvapen, že to není free, ale budiž. První překvapení byl sál. Regulérně vybavená scéna, hodně pěkně zařízená, seděli jsme hoodně blízko. A když jsem pak o dvě a půl hodiny dýl tleskal, byl jsem rád, že jsem šel. Když se totiž řekne školní hra, čekal jsem něco oukej. Ale ty lidi fakt uměli hrát, to se jim musí nechat. Pěkný to měli, pěkný. Hlavně Blanche, hlavní role, byla neuvěřitelná.

Lehký me(n)tal breakdown. Hehehe. Hehe.

Dorming - aneb strasti spolubydlení...

[Tomáš Kasalický]

Když jsem před více než půl rokem vyplňoval formulář o mých preferencích ohledně ubytování, tak jsem netušil jak moc může moji zkušenost na Union volba ubytování ovlivnit. Dostal jsem přiřazený jeden z nejhezčích a největších pokojů tady co jsem v kampusu zatím viděl s jedním americkým spolubydlícím. Řekl jsem si že to bude fajn, přecejenom bude znát jak to tu chodí a trochu mi pomůže dostat se mezi lidi. Hm.. ve chvéíli kdy můj spolubydlící poprvé přišel do pokoje začínal jsem tušit že to asi nebude ten případ :D Můj spolubydla byl trochu geeky vzezření a po prvních pár prohozených větách bylo jasno že ten mě asi moc mezi lidi nedostane. Nevadí alespoň si bude hledět svýho a nebude mě otravovat. Jeho nálepku I love math nad postelí jsem vyrovnal svojí nálepkou I love beer a všechno je v pořádku :D Jeho neodůvodněné vstávání v 6:30 ráno a chození do postele v 9 večer snad taky nějak přežiju.

Nicméně před pár týdny ve chvíli kdy spolubydla má obvykle hodinu jsem měl dámskou návštěvu a bohužel dveře na amerických kolejích jdou zamknout zevnitř pouze pomocí stisku čudlíku, takže nejde nechat klíč v zámku a člověk s klíčem může tedy dveře zvenku kdykoliv otevřít. Samozřejme bydla se rozhodl zrovna v tuhle chvíli přijít z hodiny dřív a vyrušit naší intimní chvilku. Nepříjemná situace ... ale stane se a všichni to obvykle přežíváme bez újmy, spolubydla sice nebyl moc ohleduplný a opustil místnost pouze na necelou minutu bezeslovně doufaje že za tu dobu prostě vypadneme :D To jsme udělali a pro mě by celá situace byla minulostí :D Avšak můj spolubydlící se ze mně nejasných důvodů další dva dny a noci v pokoji neukázal. Další zpráva o něm mi přišla až po dvou dnech, tou zprávou byl email od Minerva Office s předmětem "room concerns" jehož obsahem bylo ve zkratce, zmínka o daném incidentu a že můj milý spolubydla se rozhodl si na mě stěžovat a abych se v nejbližší době pokusil dostavit k dané paní do kanceláře a promluvil si o tom.

Domluvili jsme schůzku na kterou se i on měl dostavit. Dorazil jsem tam o půl hodiny dřív abych si o tom mohl promluvit bez přítomnosti spolubydly. Slečna mě ujistila že nemám žádný průs..švih a že jde jenom o to nějak vymyslet abysme se spolubydlícím lépe vycházeli. Řekl jsem jí že nijak netoužím po tom s ním bydlet a že nemám problém se odstěhovat kamkoliv jinam. Poté přišel spolubydlící a dostal slovo: "Cítím se mentálně raněn tím co jsem viděl (což mě trochu urazilo :D) a celá ta situace mi připadala jako že mi ukazuje(tím myslel mě) kdo je The Man of the room". My mu sdělili že jsme se domluvili že se odstěhuju, ale spolubydlící měl asi jinou představu: "I demand some action...", načež jsme mu sdělili že daná akce je to že se příští term(což znamená asi za měsíc) odstěhuju, můj spolubydlící si asi představoval něco jiného tak pokračoval: "Is he not gonna be punished?" what the hell? :D Slečna mu laskavě vysvětlila že nejde o žádnou nelegální činnost což ho zdá se že rozhodilo a snažil se nás přesvědčit že už se nemůže cítit bezpečně v pokoji se mnou takže asi bude muset bydlet někde jinde a bude chtít od školy zpátky peníze za bydlení. Tak v tuhle chvíli jsem se s nimi rozloučil nemaje už nic dalšího co k tomu dodat. Už jsem se těšil že budu bydlet sám když se v pokoji se mnou nemůže cítit bezpečně. Bohužel ještě ten den přišel se svou maminkou aby ho doprovodila a od té chvíle se mnou zase bydlí :-/ Takže současná situace vypadá tak, že spolubydla předstírá jako bych tu nebyl ikdyž mě potká ve dveřích tak obrátí zrak pryč a dělá že mě nevidí.. Na druhý straně já touhle celou situací bavím nejen sebe ale zbytek party internationals :D Takže děkuji svému spolubydlícímu že mě nenechá se nudit :D

Předmět Fotografie 1 [Michal Majer]

Rozhodl jsem se tento týden vynechat pravidelný fotoblog a namísto toho se více rozepsat o předmětu Fotografie 1. Na předmět jsem se těšil asi nejvíce z mého výběru a tak byl docela šok, když mi nebyl zprvu přiřazen. Vítek mi ovšem poradil obrátit se přímo na profesora, stejně jako to udělal i on sám. Vedoucí předmětu, Martin Benjamin byl velmi vstřícný, do předmětu nás zapsal a tak už zbývalo pouze čekat na první hodinu.

Konečně nadešla první odpolední tříhodinovka a první věc co mě překvapila byl poměr holek ve třídě. Pokud jsou na FITu průměrně 2, tady je to přesně obráceně. :-)

Začala hodina a všichni jsme obdrželi svůj Nikon FM2, fotoaparát z osmdesátých let a balíček černobílých fimů. Ano, celý předmět fotografie 1 se fotí pouze černobíle! Pak nám profesor vysvětlil jak správně přístroj obsluhovat, z čehož jsem v tu chvíli absolutně ničemu nerozuměl. Padaly pojmy jako apparature, shutter speed, iso … a já až z internetu zpětně zjišťoval, co k čemu slouží.

Nadcházející hodinu jsme se naučili film vyvolávat, pracovat v “dark room” a laboratoři plné chemikálií. Na příště jsme pak dostali za úkol nafotit alespoň jeden celý film a vše si ozkoušet v praxi. Přesně na tohle jsem se tak dlouho těšil. Měl jsem příležitost prohlédnout si celé městečko Schenectady a navíc jsem měl při svých procházkách pocit, že zároveň dělám něco užitečného.

Při vyvolávání svého prvního filmu jsme byl neskutečně vystresovaný a jaká to pak byla radost, když se vše povedlo a já brzy stříhal své první negativy.

Na jedné z dalších hodin nám byla představena laboratoř pro tisk našich fotek. Slovo tisk zde asi není příliš vhodné, je to totiž opět samá chemie!

Celý proces vyvolání fotky je neskutečně zdlouhavý, má to ale své kouzlo. Člověk si nemůže ověřit, jestli se fotka povedla a zda-li nemá náhodou udělat ještě jednu. Když se na fotku chcete podívat, musíte nejprve dofotit celý film, vyvolat negativy (cca 1hod), čekat než se osuší, vyvolat “contact sheet” a následně přibližně hodinu trvá zhotovení jedné fotky. Nyní by se zdálo, že už je vše hotové, ale než můžete své dílo komukoliv donést ukázat, je třeba ještě celý den fotku nechat sušit a následně vylisovat, sestříhat a nalepit na rámeček! Ufff, hotovo!

Během trimestru se pracuje na třech velkých projektech, z kterých se na závěr utvoří finální portfolio. Každý projekt má deadline na speciální hodině věnované kritice našich prací.

První projekt nesl název “Photography about light” a tento týden jsme dokončili “Photographing people”. Před chvílí jsem se zrovna vrátil ze studia, kde vzniklo několik prvních snímků pro závěrečnou práci, “Love & Hate”.

Studio jsem si natolik zamiloval, že jsem se rozhodl celý závěrečný projekt "Love & Hate" zhotovit právě zde.

Na závěr ještě výběr několika fotek z mého dosavadního portfolia. :-)

Tout le monde parle français à Montréal [MM]

[Martin Melka]

(na konci postu odkaz na fotečky!)

24. října jsem se dostal do jiného státu než USA. Hurá, už bylo načase, tady je to hrozná nuda. (chrocht) Rozkoukávám se postupně, takže to byl ten stát nejbližší - Kanada!

Za vším hledej ženu disk

Do Kanady jsem se nedostal náhodou, v Montréalu byl pořádanej turnaj ve frisbee. A jako extrémně aktivní člen jsem neváhal ani minutu a vydal se na cestu. Už od září kapitán našeho týmu pořád připomínal "na konci října Montreal, všichni pojeďte, je to hodně dobrý". A taky že bylo. Jeli jsme autama, nebyl problém se do čtyřech pohodlně naskládat a vychutnat si 3.5hodinovou cestu na dálnici. Scenérie nijak úchvatný, ale o to nešlo, že jo.

Na hranicích to pro mě, jakožto obyvatele eurozóny, byl docela nezvyk. Dali jsme celníkovi pasy, a on se nás vyptával odkud jsme, co tam jedem dělat, jestli jsem v USA legálně (i když jsem jel do Kanady, hm), jestli v autě nemáme nějaký drogy nebo alkohol. Žádný komplikace ale nebyly. Naštěstí, protože jsem měl v kufru 6pack piv a placatku Becherovky, o čemž jsem se jaksi zapomněl zmínit. Nevěděl jsem, že je to problém!

Home sweet hole

Ubytování bylo dost pěkně zařízený - přespávali jsme u jednoho z Montréalských hráčů na zemi v baráku. Pěkně na parketách, ale hele, bylo to zadarmo. Resp. za těch pár piv co jsme mu tam nechali. Týpek byl naštěstí podobný mentality jako my. Když jsme přijeli, zacítil jsem tu nasládlou vůni trávy a on na mě přes přivřený oči pronesl "Hi, I'm Sam". Barák vypadal tak, jak vypadat má, když v něm bydlí tři 20letý kluci - bordel. Ale pěknej!

V Kanadě mají místo KFC PFK. Co to znamená netuším.

Vybalili jsme, skočili jsme pro pivka do přilehlýho shopu, kde z nás indičtí majitelé měli viditelnou radost, když se 15 lidí zásobuje pivama, je to fajn tržba. Chvilku jsme pochillili, zahráli pár kol 21 (počkejte si na článek o drinking games) a pak vyrazili downtown! Naštěstí jel Sam s náma, protože a) nevěděli jsme kudy, kde jsme, ani kam jedeme. b) Všechno bylo francouzsky! c) I přesto, že si ráno nic nepamatoval, dovedl nás zpátky domů.

Tuhle noc se nic extra zajímavýho nestalo, pobyli jsme v útulným baru, měli pár pitcherů (ugh!), prostě pohodovej večer. Až na všudypřítomnou francouzštinu nebyl moc poznat rozdíl od USA.

ECP - Extremely Courageous Penguins Ultimate tým

Morning came too soon

I když jsme šli spát brzo, asi kolem druhý, vstávání v sedm dalo zabrat. Naskákali jsme do aut a vyrazili na hřiště. Tam nás uvítala snídaně v podobě ovoce, bagelů, peanut butter, nutella, jelly a kafe. Bodlo to. Následovaly tři zápasy, dva jsme vyhráli. Zajímavá věc - jako u nás máme všudypřítomný holuby, tady na hřišti pobíhali rackové.

Disky jako bity, engineering for life!

Tenhle večer byla naplánovaná hromadná party pro všechny frisbee lidi. Předtím samozřejmě pregame (popití u někoho v baráku, než se jde do klubu). Jenže pregame začínala až někdy po sedmý, takže jsme si dali pre-pregame! Bohužel v týhle fázi nikdo moc nechtěl můj rum, tak jsem ho musel zpracovat, přece ho nevyhodim.

Sekání trávy ve středověkým stylu!

Opět díky Samovi jsme se neztratili a dorazili na místo. Sešlost se nijak nelišila od amerických párty - v obýváku stůl s beer pongem, hromady plechovek a lahví, v kuchyni koloval bong. Jak říkám, klasika. Ocenil jsem piano, moje okolí už možná tolik ne.. Měl bych se na něj naučit, tady je jedno v každým baráku (fakt, v každým baráku pro studenty tu je v obýváku piano), protože 'překládat' si to z kytary na piano neni zrovna efektivní.

Po pregame, kolem půl dvanáctý, jsme vyrazili dál, do klubu. Nevím jak se jmenoval, moc nevím jak vypadal a kde byl. Co ale vím je, že jsem potkal kanaďanku, co nejen že věděla co to je Plzeň, ale dokonce tam byla. Wow. Po pár hodinách zpocenýho nepřítomnýho tancování byl čas vyrazit domů. Parketová podlaha byla tak pohodlná, že jsem usnul dřív než jsem pořádně dolehnul na zem.

Morning, sunshine

Jestli první ráno bylo špatný, tak tohle bylo na mašli. Na hřišti ale čekala krásná věc, viz fotka níž. Zase jsme hráli, přes oběd se podávaly BBQ burgery a hotdogy a dělaly soutěže. Nějakým způsobem jsem zde ztratil mobil. Hledal jsem ho jak vůl, pak jako poslední naději zašel za organizátorkou a hle, ona ho měla v kapse, někdo jí ho dal! <3

= D O N U T S =

V neděli opět tři zápasy, myslím že dvě výhry. Nějakou dobu pršelo, tak jsme hráli mezi rybníkama. Nikomu se skrz to nechtělo běhat, takže novej zajímavej prvek hry. Kolem čtvrtý jsme skončili (myslím že 7. místo, ale o to stejně nešlo), zabalili se, nechali Samovi zbytek piv a vyrazili domů.

Montréal byla sranda. Jestli vás, potenciální lidi, co vyjíždíte na příští roky, baví frisbee, přidejte se do klubu a jeďte, stojí to za to.

A protože mám pár fotek, tady máte album!

Majkův fotoblog #3 (Kde jsou ty peníze..?)

[Michal Majer]

Již brzy po příjezdu nám začalo být jasné, proč američané platí občas až nepředstavitelné částky za univerzitní vzdělání. Samozřejmě zde mají vyučující daleko lepší platové podmínky než u nás, pak se ale obrovské množství peněz točí kolem mimoškolních aktivit (2 posilovny, bazén, zimní stadion, ..) a samostatný příspěvek bych mohl zveřejnit na příklady plýtvání. Toto téma v budoucnu možná někdo z nás ještě rozebere podrobněji.

Teď už ale k pravidelnému menu několika fotek.

Paintball

Nikdy dříve jsem paintball nehrál a tak jsem se rozhodl spolu s ostatními zúčastnit sobotní akce. Měli jsme se rozdělit do čtyř týmu a tak jsme zformovali český tým .. a brzy dostali neskutečný výprask. :-D

Jednu věc jsem si za toto odpoledne ujastil a to že nikdy dobrovolně nevstoupím do armády! Má představa o válčení byla dosud ovlivněna převážně filmy a hrami .. Ačkoli je paintball stále na míle vzdálený od reality skutečné války, stres ze zásahu kuličkou mi naprosto stačil pro představu, jak asi musí působit skutečné bojiště.

Školní Starbucks

Nikdy dříve jsem Starbucks nenavštívil. Když se ale jeden nachízí přímo v prostorách školní budovy a lze zde platit přes "declining" (v praxi vše zdarma), tak jsem se brzy stal závislý na pravidelných ranních dávkách Pumpkin latte.

Posilovna

Nejen kvůli pravidelným návštěvám Starbucksu se na Unionu člověk bez návštěvy posilovny alespoň několikrát do týdne neobejde. Asi abychom se neunavili ještě než do posilky dorazíme, tak jsou tu hned dvě rozmístěny na opačné straně kampusu.

Studio

V rámci předmětu Photography 1 jsme od minulého týdne dostali přístup do studia. Přestože se jedná o časově asi nenáročnější předmět, je zároveň tím nejzábavnějším. Příští týden jsem se rozhodl vynechat pravidelný fotoblog a více se rozepíši právě o tomto předmětu, který si na Unionu již několik let v řadě čeští studenti rádi zapisují. 

Následující fotku jsem pořídil na mobil, pro předmět totiž používáme pouze fotoaparáty na černobílý film.

Osobní přístup a grilování u Viki

Osobní přístup nejen vyučujících mohu demonstrovat rovnou na několika příkladech.

Při obědě není výjimkou, že studenti znají zaměstnance jménem a prohodí spolu několik vět o svém osobním životě, zatímco je jim servírováno jídlo.

Před asi hodinou jsem potkal prezidenta školy při cestě do laboratoře a již ohrané "How are you?" pak vyvolalo příjemný rozhovor. (Možná pro mojí přirozeně českou upřímnost.)

Následující fotka byla pořízena na zahradě u Viki, ředitelky centra pro náboženský a spirituální život. Ta nás pozvala k sobě domů na večeři a ukázala jak správně opéct marshmallow. :-)

To je pro dnešek vše a příští týden slibuji sepsat příspěvek o předmětu fotografie 1.

Majkův fotoblog #2 (Hokej, výlety a pivo ..)

[Michal Majer]

Bez dalších zbytečných řečí, tady je opět několik náhodně vybraných fotek z našeho pobytu na Union College. :-)

Hokej ve škole

Nejsem sice vášnivým fanouškem hokeje, mít školní stadión minutu chůze z pokoje byl ovšem dostatečný důvod zajít se v pátek podívat. Loni vyhráli hokejisté Union College národní pohár a tak se i tento rok do týmu vkládají velké naděje. Jaké pak překvapení, když zanedlouho po začátku dostali domácí gól. Netrvalo ovšem dlouho a bylo vyrovnáno. Tým oponenta postupně ztrácel naděje, když kluci z Unionu sázeli jeden gól za druhým a nakonec vyhráli 7:3. Během celé hry létaly nejen góly, ale také nadávky, pěsti a hokejky. 

Během zápasu jsem postřhl povědomé barvy mezi diváky! Běžel jsem zjistit, zda-li se na kampusu neskrývá další čech, o kterém bychom nevěděli. Nakonec se ukázalo, že se jedná o amerického studenta, co minulý rok navštívil ČR. :-)

Obecně sport je tu vnímán naprosto jinak než jsme zvyklí z domova. Přijde mi například zvláštní, že mají sportovci lehčí podmínky při studiu než ostatní studenti. To je ale opět téma na zvláštní blog.

Výlet do Adirondack Mountains

Na kampusu Union College je snad vše, co může běžný člověk k životu potřebovat a tak někteří studenti za celý term nepřekročí zdi směrem do města. Kampus je v tomto taková bublina a proto se snažíme alespoň přes víkendy navštěvovat okolí. Tento víkend jsme se připojili k výletu s organizací sdružující místní a zahraniční studenty z celého okolý Albany. Společně jsme zdolali Black Mountain. :-)

Zasloužená odměna po výšlapu. :-)

Golf

Na Unionu působí desítky klubů a organizací. Proplacené návštěvy golfových hřišť v okolí proto nejsou ničím neobvyklým.

Comic book store

Jak kdybych se ocitl v seriálu Big Bang Theory jsem si připadal při návštěvě jednoho z největších obchodů s komiksy v New York City.

9/11 memorial

Zvlášní pocit stát na místě, kde jsou kořeny toliko zla z posledních více jak deseti let. Zde kdysi stávala dvojčata World Trade Center.

Více opět za týden. :-)